Historie požární ochrany a hasičstva

26.02.2015 04:30

 

Proč vůbec hasiči vznikli .. ?

Pokud si položíme tuto otázku, je nutné se vrátit do dávné historie, kdy člověk začíná budovat prostředí ve kterém žije, začíná stavět a vylepšovat svá obydlí a obstarávat si majetek. Již brzy pochopil, že vybudované hodnoty je třeba chránit proti požárům, které v dobách, kdy veškeré příbytky i hospodářské budovy byly budovány převážně ze dřeva a střechy byly ze slaměných či dřevěných šindelů, byly velice časté. Člověk tak již od těchto dávných dob poznal vedle blahodárných účinků hřejivých plamenů též jejich ničivou sílu a tedy i známou pravdu, že „oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“ a když se vymkne kontrole je třeba s ním bojovat. Od původní ochrany před požárem - útěkem do bezpečí, se začaly objevovaly snahy jak ohni čelit účinějším způsobem a to od předurčených strážců ohňů po přirozenou povinnost každého jedince účastnit se zápasu s tímto živlem. Právě tehdy začaly vznikat první dobrovolnické skupiny bojující proti ničivé síle ohně.

K hašení požárů sloužily zprvu jen různé nádoby, dřevěné putny, kožená vědra a též slaměné koše. Hasilo se řetězovým způsobem předáváním nádoby z ruky do ruky většinou dvojí řadou lidí, jedna řada si předávala nádoby plné vody a druhá prázdné zpět k naplnení. Cestou se však dosti vody vylilo nebo vycákalo, ale i přesto užití starého dobrého vědra přetrvalo při krocení ohně staletí. Velký žár a kouř též mnohdy nedovoloval přiblížit se k ohni blíže, proto postupně s rozvojem civilizací přišla i technika.

První snahy člověka bojovat s ničivou sílou ohně jsou datovány do 10. století před n. l., kdy stavitel Vitrius zapsal, jak 100 let před ním učený Ktesibius z Alexandrie vymyslel a zhotovil hasičské čerpadlo. Patrně se jednalo o primitivního předchůdce pozdějších hasičských stříkaček, které byly používány v Egyptě, Římě a Římany obsazeném území a dále až do 18. století. V roce 350 před n.l. se Aristoteles zase zmiňuje o primitivních kožených hadicích určených k dopravě vody.

Oheň v toku času zmařil miliony životů, spolykal nesmírné hodnoty, přičemž některé škody jsou nevyčíslitelné. Červený kohout má na svědomí nenávratnou ztrátu jednoho ze sedmi divu světa - Artemidina chrámu v Efesu v roce 356 před n.l. nebo Alexandrijské knihovny v roce 48 před n.l., ve které shořela antická paměť lidstva. Právě proto v této době došlo k velkému vývoji požární ochrany.

 

Hasičství ve starém Římě

Za římské republiky byl dohled nad opatřeními při požárech prvně přidělen tzv. collegiu nižších úředníků /tresviri capitales/ a to pod dozorem „aedilů, konsulů a tribunů“. Opatření pro případ požáru však bylo nedostatečné, proto byl císařem Augustem zřízen první hasičský oddíl složený z otroků o síle 600 mužů, jemuž velel „kurulský aedil“ Marcus Egnatius Rufus, jež se tak stal prvním hasičským velitelem. Působení tohoto prvního sboru bylo rozděleno do 14 ti římských okresů /regiones/ a na každý hasičský region připadlo několik městských čtvrtí s více či méně obytnými staveními. Na požární ochranu v jednotlivých čtvrtích poté dohlíželi volení magistři /magistri vicorum/. Toto zřízení se však císaři Augustovi zcela neosvědčilo, proto u konce své vlády roku 6 n.l. zřídil vojensky organizovaný hasičský a zároveň i policejní sbor o síle 7.000 mužů, který řídil prefekt šlechtického stavu. Sbor nesl název „Vigiles“ /ostražití/ a v jiné podobě přetrval až do dnešní doby v Itálii pod názvem „Vigili del fuoco“. Jeho působení bylo rozděleno na 7 kohort, přičemž každá z nich o síle cca 1.000 mužů zajišťovala službu z kasáren /statio vigilum Romanorum/ ve dvou okresech. Celý sbor byl důkladně organizován vojenským způsobem, řádně vycvičen, držen v přísné kázni a ubytován v kasárnách. Samozřejmostí též bylo potřebné vybavení. Za doby císaře Augusta byli ve sboru pouze svobodníci - osvobození otroci, později za vlády Septima Severa též již i římští měšťané, neboť každý svobodník po určité době služby nabyl měšťanského práva. Služební povinnost trvala dvacet let a každý vigil ročně obdržel 360 denárů. Uniforma vigilů byla podobná vojenské, k poplachu se používalo volání a hasičských trubek. Vigilové používali žebříky, háky, bourací nástroje, lana, stříkačky, koše, vodou a octem navlhčených pokrývek a kůží. Ve sboru byly rozdělené funkce a tak každá kohorta měla své velitele, lékaře, nosiče vody, vylévače vody atd. Služba byla denní /excubiae/ a noční /vigiliae/. Stráže se skládaly ze čtyř mužů. V noci byl jeden muž stále na stráži a tři odpočívali. Střídání stráží se dělo v noci čtyřikrát a ve dne dvakrát na znamení trubačů. Prefektovi bylo nařízeno, aby byl i v noci oblečen a vždy pohotový.

 

 

Kromě těchto profesionálních jednotek fungovalo v Římě i dobrovolné sdružení řemeslníků pro hašení požárů, z nichž některé za jejich skutky císař Septimus Severus osvobodil od všech veřejných daní.

I přes tato požární opatření však Řím likvidovaly ničivé požáry, např. jako v roce 64 n.l., kdy ohni podlehly dvě třetiny města. Po zániku římské říše zanikly též hasičské jednotky a došlo k jejich zapomnění. Vývoj požární ochrany poté po dlouhá staletí zaostával.

 

Počátky hasičství od středověku ve světě

Velké požáry středověkých měst vedly tehdejší panovníky a představitele šlechty k vydávání prvních předpisů a nařízení souvisejících s požární ochranou, které určovaly jak požárům předcházet a jak je hasit. V evropských zemích to byla první Anglie, jež se začala otevřeně bránit požárům prvními předpisy. V roce 1086 zde byl vydán zákon nařizující po stanovené hodině uhasit otevřené ohně a svíce. Dále v roce 1189 byla v Londýně vydána městská vyhláška nařizující mezeru mezi domy a nahrazení hořlavého stavebního materiálu nehořlavým - dřevo na stavby za kámen, slámu na střechu za břidlici. I zde v Londýně došlo k nekolika ničivým požárům, např. v roce 1212 zahynulo 3 tisíce lidí. K dalšímu obratu v požární ochraně zde došlo až na počátku novověku po velkém požáru Londýna v roce 1666, kdy bylo zničeno 13 tisíc budov, 84 kostelů, 44 cechovních budov a 100 tisíc londýňanů zůstalo bez přístřeší. V průběhu následujících 50ti let došlo v rámci Velké Británie k budování prvních hasičských sborů z jejichž zkušeností poté čerpala celá Evropa. Po Anglii následovala Francie, kde v roce 1810 založil Napoleon Bonaparte z jedné z divizí francouzské armády tamní první profesionální hasičský sbor „Sapeurs-Pompiers“. Zkušenosti se přenesly z Anglie i za oceán, kde vznikají první hasičské sbory v roce 1733 v Bostonu, v roce 1736 ve Philadelphii a v roce 1774 v New Yorku. Převrat v hasičské historii na americké půdě ovšem vyvolala až událost, když v roce 1871 kopla kráva slečně O´Learové do lampy a její oheň zapálil celé Chicago. Plameny pohltily přes 18.000 domů a zhatily 76.000 životů. Tento požár se stal takřka legendárním a byl podnětem k radikálním změnám v oblasti požární ochrany.

 

 

Naše území a první právní předpisy brojící proti požárům ...

Historie našich protipožárních předpisů je datována již do období Přemyslovců. Příkladem je první požární řád "O ohni" z roku 1350, který např. nařizoval majitelům lázní vyslat čeleď s vědry a nářadím k případnému ohni. Tehdejší komíny, které zvláště na venkově byly upleteny z proutí do podlouhlého koše a vymazány hlínou, musely být pravidelně a nejdéle za čtyři týdny „vytírány“ a kontrolovány. Při vzniku požáru, byli všichni občané povinni pomáhat při hašení, které řídili představení měst. Velký význam mělo též protipožární střežení hlídkami z hlásných věží a ponocnými. V nařízeních se též udávala povinnost pro rychtáře a konšely kontrolovat komíny, topeniště, sušení sena a lnu ve světnicích a uskladnění hořlavin. Za přestupky a vyhrožování ohněm byly stanoveny vysoké majetkové až hrdelní tresty. Před žhářstvím již varovalo přísné rozhodnutí Přemysla Otakara II. z roku 1278, kde bylo psáno „kdo by žhářství přistižen byl, aby ohněm zahynul“.

Obdobně tomu bylo v následujících stoletích na feudálních panstvích, kde se postupem času začaly požární řády vydávané šlechtickými úřady zdokonalovat a byly podrobnější. První známý český požární řád na našem území je „Požární řád pana Berky z Dubé“. Podle tohoto vzoru byly vydávány požární řády i na ostatních panstvích a během 16. století již byly téměř ve všech městech na našem území.

Velkou úlohu zde též hrály cechy, především kominíci, tesaři, kováři, zedníci a obecní zřízenci, jimž byly přiděleny úkoly jak a s čím pomáhat při hašení požárů. Zejména měli za povinnost dodat při požárech určité množství nářadí, žebříky, poskytnout osoby a koňské povozy na odvoz vody, přičemž za nedodržení je čekaly přísné postihy. Původně se k hasicím pracím používalo trhacích háků, seker, žebříků, palic na otloukání střech, džberů, puten, sudů k dovozu vody a též ručních stříkaček. Při zásazích šlo zejména o bourání okolních objektů.

Marie Terezie při tvorbě pevného a centralizovaně řízeného státu v rámci reforem v roce 1751 vydává "Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského", v roce 1775 poté pro pražská města a pro venkov, v roce 1776 pro slezské vévodství. Třicet let poté její syn Josef II. vydává požární řády s platností pro naše země, již se stanovenými povinnostmi i pro obyvatele. Těmito řády byly celoplošně sjednoceny a upřesněny dosavadní pokyny a nařízení. Byla vymezena pravidla sousedské pomoci, ohlášení požáru i jeho samotná likvidace. Povinnost sousedské pomoci zahrnovala nutnost, aby se z každého domu v okolí zúčastnil likvidace požáru jeden muž. Pomoc též byla aplikována nejen na sousedy v obci, ale i okolní města a vesnice v hasebním obvodu, kterým vyhlašoval poplach posel na koni. Za neposkytnutí pomoci hrozilo až 14 ti denní vězení. Povinnost starat se o bezpečnost a o hašení požárů měla každá obec. I přestože protipožárních nařízení přibývalo, požárů neubývalo.

 

 

První hasičské sbory ..

roce 1610 přichází Holanďan van den Heiden s vynálezem hadice, v roce 1725 vyvíjí Angličan Richard Newsman požární stříkačku, která za pomoci hadice dopraví až 12 litrů vody za vteřinu na vzdálenost 40 metrů. Důležitou změnu přinesl vynález parního stroje, který velmi ovlivnil rozvoj požární techniky. První parní stříkačka byla vyrobena v Anglii v roce 1829 a první hasicí zařízení se spalovacím motorem spatřilo světlo světa později v roce 1907 v USA. Parní stříkačky byly mnohem výkonnější, umožňovaly dopravit vodu i na větší vzdálenosti, ovšem zase byly hmotnější, drahé a oproti doposud užívaným ručním stříkačkám vyžadovaly odbornou obsluhu - šikovného strojníka. To vedlo k tomu, že ve velkých městech a závodech byly zřizovány skupiny profesionálních pracovníků, kteří měli na starosti hašení požárů.

Prvním profesionálním sborem v Čechách byl hasičský sbor města Prahy zřízený v roce 1853, jehož základem se stali městší počišťovači. Ještě předtím od roku 1821 byly v Praze ustanoveny z řad řemeslníků cechů znalých práce s ohněm „požární zálohy“, respektive hlídky. Právě první profesionální hasičský sbor založený Aloisem Pastou v roce 1853 v Praze se již podílel na likvidaci požáru Národního divadla 11. června 1881. Od listopadu 1853 byl hasebním mistrem - velitelem pražského sboru jmenován Václav Soukup, jenž měl k dispozici 68 mužů. Zakládání dalších profesionálních sborů následovalo v roce 1864 v Brně, v roce 1866 v Českých Budějovicích a v roce 1892 v Plzni.

Již v roce 1852 je datován vznik prvního továrního sboru a to při uhelném dolu Heinrichs Gluck Zeche /později důl Evžen/. Tento sbor byl založen v roce 1852, měl 10 mužů a byl předurčen k zásahům při požárech na povrchu i v podzemí dolu. První německý tovární dobrovolný sbor v Čechách pak vytvořila v roce 1865 textilní firma Liebeg ve Vesci u Liberce.

Oproti Praze menší města neměla k vydržování placených hasičských sborů peníze, proto docházelo k postupnému sdružování nadšenců, kteří ustavovali první dobrovolné hasičské sbory. Svůj volný čas i nemalé prostředky obětovali službě a pomoci spoluobčanům v boji proti požárům i při mimořádných událostech. I tehdejší správa obcí pochopila, že takovouto činnost je nutné podporovat a iniciovaly se vzniky dalších dobrovolných hasičských sborů. Na Moravě a ve Slezsku byly německé, protože v té době bylo nutno vyjít s vládnoucí městkou správou, která byla pod kuratelou rakouských úřadu. Ovšem ve většině případů byly tyto sbory německé jen navenek podle úřední řeči a agendy, jinak se skládaly z místního obyvatelstva.

První německé dobrovolnické sbory vznikly v roce 1850 v Zákupech, v roce 1856 v České Kamenici a v roce 1858 v Rumburku. K prvním pokusům založit český dobrovolnický spolek hasičů došlo v roce 1863 v Chrudimi z iniciativy JUDr. Jana Figara, pozdějšího starosty Zemské jednoty Království českého, jehož pokus se však nezdařil. Jednou z největších překážek byli němečtí úředníci, kteří upřednostňovali německé sbory před českými. Skutečný první ryze Český dobrovolný hasičský sbor byl založen v roce 1864 ve Velvarech, jehož iniciátorem se stal Karel Krohn, který přivezl zkušenosti s fungováním takového spolku z Hamburku. Právě z velvarských stanov opisovala další města zřizující tytéž spolky - Mělník, Votice, Pacov, Hořovice, Klatovy, Velké Meziříčí, Německý Brod, Tábor, Polná, Kutná Hora a mnoho jiných. Velký význam pro rozvoj dobrovolného hasičstva v českých zemích znamenala pomoc členů pražského sboru placených hasičů, kteří prováděli výcvik v těchto mimopražských hasičských sborech. Sbory byly zakládány samostatně nebo se v některých městech sdružovaly do „Tělovýchovně hasičské jednoty“ u níž později došlo k rozdělení na „Sokol“ a „Sbor dobrovolných hasičů“. Právě Sokol připravoval budoucí hasiče pro službu po fyzické stránce.

Na Moravě vznikaly první české sbory v roce 1868 ve Velkém Meziříčí, v roce 1869 v Třebíči, kdy oba založil Titus Krška, velká osobnost hasičského hnutí na Moravě. I na Moravě mají Němci prvenství, když v roce 1861 založili svůj první sbor ve Fulneku. Na tehdejším území Koruny české bylo koncem roku 1870 celkem 20 a v roce 1874 již 107 sborů dobrovolných hasičů.

Vznik nových sborů v českých zemích výrazně ovlivnil zákon č. 135/1867 o právě shromažďovacím. Přímé doporučení pro zakládání dobrovolných hasičských sborů v obcích obsahovaly nové právní předpisy a to v Čechách zákon č. 45/1876, kterým byl vydán „Řád policie v příčině ohně pro království České“, na Moravě zákon č. 35/1873, kterým byl vydán „Řád policie požárové a řád hasící“ platný pro Markrabství Moravské a v témže roce zákon č. 20/1873, kterým byl vydán „Řád policie ohně pro vojvodství Slezské“. Tyto nové zákony nahradily až dosud platný řád Josefa II. Stanovily, aby pro hasičské sbory byly zakoupeny vozové stříkačky s příslušenstvím, žebře, háky a kádě. V menších osadách měly být zakoupeny alespoň malé přenosné stříkačky. V každém větším domě měl být jeden žebř, šest vodních košů a jedna lucerna. Podobné povinnosti ukládal řád i živnostníkům a podnikatelům. Průmyslové závody měly zakládat vlastní hasičské sbory a též pro obce byly na úseku požární ochrany stanoveny nové povinnosti. Šlo především o pravidelné požární prohlídky domů, ustavení ponocných a další povinnosti. Hlavní zásady těchto řádů platily až do roku 1941.

Nejstarším českým hasičským spisem je však knížečka o 58 stranách „Dobrovolný sbor hasičů čili navedení, jak se v každém venkovském městě i v každé venkovské vsi s nepatrnými výlohami zříditi dá ochrana proti ohni aneb ústav k hašení a hájení při požárech“ od Ferdinanda Leitenbergra c.k. pens. rytmistra v Zákupech v Čechách z roku 1856. V roce 1860 poté vyšel v Praze nákladem Karla Bellmanna druhý hasičský spis pod názvem „O požárech a hašení ohně“. V roce 1878 vyšlo v Klatovech z tiskárny Maxe Čermáka první číslo časopisu „Český hasič“, který dvakrát měsíčně vydával a redigoval Václav F. Kohl. Počátkem roku 1886 začal vydávat JUDr. Jan Figar v Chrudimi druhý hasičský časopis „Věstník zemské ústřední hasičské jednoty království Českého“. Na Moravě vycházel časopis „Moravský hasič“ a "Ochrana hasičská“.

 

 

Velký nárůst nově vznikajících dobrovolných hasičských sborů si vyžádal vznik nadřazených zemských hasičských organizací, proto byla v roce 1879 založena „Ústřední zemská hasičská jednota Království českého“, která byla v roce 1885 rozdělena na českou a německou sekci. Její zakladatel Reginald Czermack byl v roce 1890 na prvním všeobecném sjezdu hasičském zvolen celorakouským starostou. V roce 1900 ho vystřídal Karel Vozáb, který byl ve stejném roce spoluzakladatelem „Hasičské pojišťovny“. Jednotlivé sbory byly sdružovány nejprve přímo do zemských jednot, později však došlo k reorganizaci a sbory se sdružovaly v okresních župách v jednotlivých krajích, jež poté byly zastřešeny zemskými jednotami. Smyslem byla uceleně řízená organizace, jednotný výcvik, školení, výpomoc mezi sbory a další. V roce 1883 byla ustavena „Česká ústřední jednota hasičská moravsko–slezských dobrovolných sborů hasičských“. Byl navržen hasičský znak župy a zavedeny jednotné stejnokroje českých hasičů na Moravě a ve Slezsku, jež byly složeny s přiléhající tmavomodré jednořadé blůzy se sedmi zlatými knoflíky. Hodnostní označení bylo provedeno zlatými proužky ve spodní části rukávu. V roce 1893 bylo v jednotě, která se po změně stanov přejmenovala na „Českou ústřední jednotu hasičskou pro Moravu a Slezsko“, evidováno 429 sborů s 14.850 členy.

 

Zemská ústřední hasičská jednota Království českého 1879

 

Protože dosavadní hasicí zařízení často nevyhovovalo, začaly vznikat firmy specializující se na výrobu hasičské techniky. Byly zaváděny posuvné žebříky, konopné hadice, hydranty, ohebné savice, místo ručních stříkaček byly zaváděny berlové, k parním stříkačkám přibyly stroje poháněné elektrickým proudem nebo benzinem.

První světová válka měla za následek utlumení činnosti ve všech hasičských sborech, neboť většina členů byla odvedena na frontu nebo přidělena k válečným úkolům. Pro válečnou činnost též byla odebírána hasičská technika, především vozový park. Zbylí členové jen udržovali nejnutnější pohotovost a věnovali se hlavně samaritánské službě.

 

 

První republika a druhá světová válka ..

Ke zlepšení podmínek obecně došlo po roce 1918 po vzniku samostatné Československé republiky. To se projevilo tím, že vznikaly řady nových hasičských sborů, které již byly ryze české a současně existující německé se přeměňovaly též na české. Na Těšínském Slezsku pak vznikaly hasičské sbory převážně polské. Sbory byly nadále zřizovány obecními nebo magistrátními úřady, podléhaly jejich řízení a byly organizovány v župách a zemských jednotách. Po vzniku republiky došlo k reorganizaci a v roce 1919 byl v Brně ustaven „Svaz dobrovolného hasičstva československého“ v čele se starostou A.L. Seidlem, jenž se v roce 1929 stal místopředsedou „CTIF“ za slovansky hovořící země.

 

              

Svaz dobrovolného hasičstva československého 1920, 1921

 

Za první republiky existovaly veřejné /komunální/ požární jednotky z povolání jen v některých větších městech. V ostatních městech a obcích využívali starostové předpisy prakticky převzaté z doby Rakouska-Uherska, které umožňovaly přenášet zodpovědnost starostů za hašení požárů na dobrovolné hasičské sbory. Jejich materiální potřeby však obce kryly jen částečně. Někde byly dobrovolné hasičské sbory posíleny městským zaměstnancem zastávajícím funkci strojníka popřípadě velitele.

 

Svaz dobrovolného hasičstva československého 1922

 

S nástupem fašismu v sousedním Německu rostlo ohrožení republiky, což postavilo české hasičstvo před nové úkoly. V roce 1935 byly na základě vládního nařízení hasičské sbory vybaveny plynovými maskami a nový cvičební řád byl zpracován podle vojenského, na což mělo vliv hrozící nebezpečí války. V tomto roce k úkolům hasičských sborů přibyla civilní protiletadlová ochrana.

 

Svaz dobrovolného hasičstva československého 1938

 

Příznivý rozvoj hasičstva za první republiky byl ukončen na podzim roku 1938 po mnichovských událostech. V rámci Protektorátu Čechy a Morava fungovala jako ústřední organizace „Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě“. Za německé okupace byla spolková hasičská činnost okupační správou značně omezena, i přesto však zůstaly hasičské organizace jednou z mála zachovaných organizací neboť i němečtí okupanti měli zájem na ochraně země před požáry.

 

Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě 1939

 

Na základě vládního nařízení č. 30/1942 Sb. o věcech požární ochrany, které bylo vydáno jako překlad německého zákona, přešel veškerý majetek hasičských sborů do majetku obcí, v nichž byly sbory zřízeny. Hasiči se stali při výkonu funkce orgány státní samosprávy a nově též vznikly 4 kategorie hasičů - z povolání, dobrovolní, povinní a závodní. Hasičské sbory z povolání byly zřízeny v obcích nad 50 tisíc obyvatel. V Německu se veřejné /městské/ požární útvary nazývaly požární policie a byly jednotně řízeny ministerstvem vnitra. V roce 1942 byl i v protektorátu ustaven „Pluk /regiment/ požární policie Čechy - Morava“. Mužstvo pluku tvořili čeští četníci a příslušníci finanční stráže, kteří byli k pluku přeloženi a též důstojníci, kteří byli německými inženýry, absolvujícími po studiích též dvouleté učiliště požární policie v Berlíně Eberswalde. Pluk podléhal administrativně velitelství četnictva v protektorátu, jeho nasazování do akcí a výcvik však řídila říšská místa. Po skončení války se mužstvo bývalého pluku požární policie většinou vrátilo zpět ke svým původním jednotkám u četnictva a finanční stráže.

 

 

Požární ochrana po válce a za socialismu ..

V roce 1945 na jednání zemských jednot byl ustaven „Svaz československého hasičstva“ jako celostátní organizace, jež vytvořila nové stanovy zaměřené zejména na obnovu hasičstva v nové republice. Po skončení války bylo třeba doplňovat zničenou a rozkradenou výzbroj a výstroj, hlavní úkony byly rozpracovány v „Hasičském budovatelském plánu“, který byl zaměřen na odstranění válečných škod. Bylo vydáno několik vyhlášek a výnosů, jež upravovaly požární oblast, např. zajištění požární bezpečnosti v průmyslových a živnostenských podnicích a historicky cenných objektech, zajištění požární bezpečnosti při žních a proti sabotážím, povinnost sousedské výpomoci při požárech nebo zřizování závodních hasičských sborů ve větších podnicích s minimálním počtem 18 členů, kde velitele určoval závod a schvaloval okresní národní výbor.

 

Svaz československého hasičstva 1945

 

K ochraně majetku před požáry významně přispěly zákony č. 40/1948 Sb. o trestní ochraně proti požárům a č. 62/1950 Sb. o ochraně před požáry a jinými živelnými pohromami.

Dosavadní sbory dobrovolných hasičů se v roce 1950 rozdělily na dvě skupiny. Menší část se stala členy požárních sborů, jehož členy jmenoval národní výbor a vedle nich vznikly i místní jednoty Československého svazu hasičstva. Požární sbory byly řízeny okresními velitelstvími podle zásad demokratického centralismu.

K zásadní reorganizaci požární ochrany dochází zejména v souvislosti s přijetím zákona č. 35/1953 Sb. o státním požárním dozoru a požární ochraně. Požární ochrana byla budována na principech vojensky organizované složky a byla zařazena do oboru působnosti ministerstva vnitra, jemuž také příslušel nejvyšší dohled a řízení požární ochrany prostřednictvím Ústřední správy státního požárního dozoru. Plnění úkolů na úseku požární ochrany pak zajišťovaly místní, okresní a krajské národní výbory, jejichž výkonným orgánem pro tuto oblast bylo hasičstvo, které bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní. Hasičstvo z povolání musely ze zákona zřídit všechny obce s počtem obyvatel nad 50 tisíc, nebo i obce menší, pokud tak rozhodl krajský národní výbor. Hasičstvo závodní zřizoval závod ze svých zaměstnanců ve spolupráci s okresním národním výborem. Dobrovolné jednotky se zřizovaly v součinnosti s hasičskými spolky, což způsobilo dvoukolejnost. Velitel sboru, který byl jmenován národním výborem a byl zodpovědný za připravenost jednotky, nemusel uznávat nároky a požadavky jednoty a naopak. Velitel hasičstva veřejného a závodního byl oprávněn při zásahu činit potřebná opatření jménem příslušného národního výboru a příslušníci hasičstva ve službě požívali ochrany veřejného činitele.

 

Československý svaz požární ochrany 1953

 

Přijetím nového zákona č. 18/1958 Sb. o požární ochraně dále došlo k postupné decentralizaci požární ochrany a oslabení její úrovně, neboť organizace státního požárního dozoru byla tímto zákonem zcela rozbita. Státní orgány požární ochrany byly podřízeny orgánům národních výborů, které nebyly odborně na výši, a celá řada státních funkcí byla předána dobrovolné organizaci „Československý svaz požární ochrany“. Zákon poprvé stanovil pojem „Inspekce požární ochrany“ a rovněž ukládal podmínky pro zřizování útvarů.

Jednotkami požární ochrany se staly požární útvary, požární sbory a požární hlídky. Útvary byly profesionální a byly zřizovány ve městech a závodech. Sbory byly dobrovolné a zřizoval je místní národní výbor nebo závod. Požární hlídky zřizovala obec nebo závod k zajištění požární bezpečnosti.

Další reformy a snahy o zavedení nové právní úpravy požární ochrany nastaly v roce 1960 se změnou územního uspořádání ČSSR. V Čechách a na Moravě vzniklo 7 krajských inspekcí požární ochrany a též městská inspekce v Praze, jež byly nařízen okresním inspekcím. V roce 1963 byly usnesením vlády „Okresní inspekce požární ochrany“ vyjmuty z odboru pro vnitřní věci a staly se samostatnými odbory okresních národních výborů.

V souvislosti s nástupem federativního státního uspořádání v roce 1969 byla požární ochrana zařazena do výlučné působnosti národních rad, což vedlo k vytvoření Hlavní správy požární ochrany Ministerstva vnitra ČSR a Hlavní správy požární ochrany Ministerstva vnitra SSR. Mezníky v historii požární ochrany u nás též je vznik hasičských škol v Bílých Poličanech, ve Frýdku-Místku a v Jánských Koupelích a též specializovaných oborů na Českém vysokém učení technickém v Praze a na Vysoké škole báňské v Ostravě. Právě následující období je logicky spojováno s nástupem absolventů požárních škol do orgánů požární ochrany. Výchovou vlastních odborníků a příchodem absolventů středních a vysokých škol, zejména technického směru, se tak mohl zkvalitnit odborný potenciál profesionální požární ochrany a schopnost účelně řešit potřeby zabezpečení požární ochrany ve společnosti.

Profesionální požární ochrana v posledních třiceti letech prošla významnými změnami. Počátkem 70. let se začal měnit podíl zásahové činnosti jednotek požární ochrany ze zásahů u požárů ve prospěch technických zásahů. V současnosti tak většinu činnosti hasičů tvoří vedle samotných požárů též zásahy u dopravních nehod, při živelních pohromách, či zásahy pomocného charakteru jako odstraňování nejrůznějších překážek, vyprošťování osob apod.

 

Československý svaz požární ochrany 1973

 

Profesionální jednotky požární ochrany svou akceschopností postupně nahrazovaly některé druhy technických služeb a přebíraly stále větší kompetence v oblasti přípravy státu a jeho orgánů na mimořádné události a v provádění samotných záchranných a likvidačních prací během mimořádných událostí. Této skutečnosti bylo nutné přizpůsobit právní úpravu a organizaci, proto v roce 1985 přichází nový zákon č. 133/1985 Sb. o požární ochraně, jenž i přes několik novelizací zůstává v platnosti dodnes. Tento zákon mj. stanovuje základní povinnosti fyzických osob a společností v oblasti požární ochrany a vymezuje kompetence hasičů při dozoru nad dodržováním těchto povinností. Vzhledem k velkým společenským změnám od roku 1985 došlo i k mnoha organizačním změnám v oboru požární ochrany, které jsou spojeny právě s novelami zákona 133/1985 Sb., nejdůležitějšího předpisu v oblasti požární ochrany a hasičských jednotek, tedy i jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí. Správa sboru požární ochrany a útvary sboru požární ochrany začaly fungovat jako jeden celek - „Sbor požární ochrany“, jenž byl řízen ministerstvem vnitra.

 

 

Porevoluční změny …

V roce 1990 za současného zrušení krajských národních výborů zanikly též krajské správy a krajské útvary požární ochrany, jejichž úkoly převzalo ministerstvo vnitra a okresní úřady. Současně vznikaly v jednotlivých okresech příspěvkové organizace správ a útvarů požární ochrany, které samostatně hospodařily s finančními prostředky.

Ke změnám došlo i v dobrovolné požární ochraně. V roce 1990 se ze Svazu požární ochrany ČSFR uskupilo nové Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. Došlo i k návratu ke starému názvosloví a opět se na místo označení „požárník“ uvádělo „hasič“. Obec se v samostatné působnosti stala zřizovatelem jednotky sboru dobrovolných hasičů.

 

  

Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska

 

V roce 1995 byl „Sbor požární ochrany“ přejmenován na „Hasičský záchranný sbor České republiky“. Mezi profesionální jednotky patřily jednotky HZS okresu složené z příslušníků a jednotky HZS podniku složené ze zaměstnanců podniků. Dobrovolné jednotky tvořily jednotky SDH obcí a jednotky SDH podniků.

 

 

Proces změn v úkolech a charakteru činností Hasičského záchranného sboru vyvrcholil na přelomu tisíciletí, kdy byla přijetím tzv. krizových zákonů rozšířena působnost Ministerstva vnitra ČR o problematiku krizového řízení, civilního nouzového plánování, ochrany obyvatelstva a integrovaného záchranného systému.

S příchodem zákona č. 238/2000 Sb. o Hasičském záchranném sboru ČR s účinností od roku 2001 došlo k zásadní změně v postavení, působnosti a organizaci profesionálního hasičstva. V této souvislosti došlo ke sloučení ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR s Hlavním úřadem civilní ochrany, čímž hasiči dostali na starost hasiči širokou oblast civilní ochrany, obdobně jako v některých dalších evropských státech.

Hasičský záchranný sbor ČR v současnosti hraje stěžejní roli v přípravách státu na mimořádné události, hrozby terorismu, průmyslové havárie nebo živelné pohromy. Hasiči mají rovněž rozhodující podíl na provádění záchranných a likvidačních prací při mimořádných událostech. Hasičský záchranný sbor ČR je hlavním koordinátorem a jakousi páteří integrovaného záchranného systému, který v případě krize slučuje všechny záchranné složky. Jeho základním posláním je chránit životy a zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech.

Do integrovaného záchranného systému jsou zapojeny dále jednotky Hasičského záchranného sboru podniků, jednotky sborů dobrovolných hasičů obcí, jednotky sborů dobrovolných hasičů podniků a též vojenské hasičské jednotky.

Hasičský záchranný sbor ČR v současnosti tvoří generální ředitelství, které je organizační součástí Ministerstva vnitra, a dále pak 14 hasičských záchranných sborů krajů, Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku a též Záchranný útvar HZS ČR v Hlučíně. Součástí Hasičského záchranného sboru ČR jsou také vzdělávací, technická a účelová zařízení, konkrétně čtyři odborná učiliště požární ochrany / Frýdek-Místek, Brno, Chomutov a Borovany/, Institut ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč, Technický ústav požární ochrany Praha, Opravárenský závod Olomouc a Základna logistiky Olomouc.

Členové sborů dobrovolných hasičů obcí jsou sdruženi ve třech organizacích z nich největší členskou základnu má „Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska“. Dalšími dobrovolnými sdruženími jsou „Česká hasičská jednota“ a „Moravská hasičská jednota“.

 

  

      Česká hasičská jednota                 Moravská hasičská jednota

 

Jedním ze základních úkolů hasičů všech dob byla a je záchrana životů ohrožených osob a posléze i jejich majetku. Tomuto humanistickému poslání zůstávají věrni do dnešních dnů bez ohledu, jedná-li se o dobrovolného či hasiče z povolání. A právě to je přitažlivé a zavazující. V nejedné rodině se dědí hasičské poslání z generace na generaci. Svou úlohu sehrávají v řadách hasičů i ženy, kdysi jako samaritánky, dnes převážně na místech mužů, ve spojovací službě a v přípravě hasičského dorostu. Hasiči jsou vpravdě hrdinové všedních dnů.

 


 

zdroje :

www.hzscr.cz

www.hasicsketradice.cz

www.kvh.estranky.cz

www.pozary.cz

www.hasicskajednota.cz

www.sdh-hornisucha.cz

www.okrsekostas.borec.cz

www.mhj.cz

www.wikipedia.org

www.trihabry.sweb.cz

www.ratiskovice.com

www.hvp.cz

www.infofila.cz

www.sdh-ndvory.com

www.is.muni.cz, d.p. Právní aspekty jednotek požární ochrany obcí, T. Jelínek

www.otik.uk.zcu.cz, b.p. Vývoj a organizace požární ochrany a hasičského záchranného sboru ČR, J. Vítovec

internet ...