z pamětní knihy - požáry a živelné pohromy

01.10.2016 17:00

 

POŽÁRY PŘED VZNIKEM SBORU DOBROVOLNÝCH HASIČŮ …

 

Pokud paměť nejstarších obyvatel žijících v roce 1926 pamatovala, vypukl první požár v 19. století v roce 1859 na chalupě čís. 6. a přenesl se na usedlost čís. 5. Majiteli usedlosti čís. 5 Josefu Smékalovi shořelo vše, jak stavení tak i veškerý dobytek, koně i krávy, prasata i drůbež. Požár vypukl v noci, takže lidé než se vzpamatovali, měli vše v jednom plameni. Požár nechtěně způsobil po návratu od muziky z Hrabí v podnapilém stavu hospodář na čís. 6 František Procházka.

Rok poté v roce 1860 vyhořela usedlost žudro čís. 12, jejímž majitelem byl tehdy starosta Josef Krček. Na zadní straně usedlosti stávala bouda na dříví krytá chvojím, které sahalo až k zemi. Čtyřletý synek či synovec Ignác Krček, z dětské nerozvážnosti zapálil tuto boudu a od této chytla potom celá usedlost.

V roce 1867 vyhořel domek čís. 27, jejímž majitelem byl Antonín Strupek, avšak domek byl pronajat Antonínu Hradilovi, který zde provozoval živnost kovářskou. Oheň se vznítil následkem špatného komína.

Na den tří králů 6.1.1871 vyhořela sladovna čís. 31, jejímž majitelem byl Valerián Smékal. Shořely velké zásoby sladu a ječmene. V týž den bylo pořádáno ve sladovně divadlo. Jedni tvrdili, že požár vznikl od pohozené cigarety, pravděpodobnější je však názor druhých, kteří pravili, že oheň povstal v sušárně od přehřátých rour, na které padal sladový květ.

V květnu v roce 1891 shořela sladovna po druhé. Bylo všeobecné mínění, že majitel Šmíd, jenž se chtěl odstěhovat na plechárnu do Jevíčka, založil oheň sám by získal větší množství peněz ve formě pojistného.

V roce 1895 shořely stodoly usedlostí od čísel 11 a 12. Žádný z majitelů nebyl tou dobou doma. Rolník František Melhuba z čís. 12 byl tehdy v Uničově a rolník František Podivinský z čís. 11 dlel právě v Praze. Co se týče příčiny vzniku požáru, zde se mínění rozchází. Jedni pravili, že oheň založil František Vaňák z čís. 34, druzí mínili, že oheň vznikl tím způsobem, že do suché jeteliny, která kolem stodoly čís. 11 se dosoušela, vytrousil jiskru z dýmky čeledín, který zde byl při práci se sušením sena zaměstnaný. Mínění prvních se však zdálo pravděpodobnější, ale nic se nevyšetřilo.

V roce 1900 vypukl požár u shora jmenovaného Františka Vaňáka na jeho stavení čís. 34. Všechny okolnosti tehdy nasvědčovaly tomu , že jmenovaný stavení zapálil sám. Zvláštní při tom bylo, že ač okolní domky stály velmi blízko a byly dochem pokryté, oheň omezil se pouze na uvedené číslo.

 

V podvečer 30. července 1908 vypukl požár u rolníka Josefa Krčka na jeho chalupě čís. 9 a nabyl záhy velkých rozměrů. Vyhořely úplně domovní čísla 9, 10, 8, 25 a 34. Rolníku Josefu Krčkovi shořelo mimo jedné krávy vše, hovězí dobytek, prasata, drůbež, též všechno nářadí a náčiní. Stříkačka u nás tehdy ještě nebyla, lidé byli povětšinou mimo stavení, takže než se seběhli, byla polovina stavení v plameni. Oheň tehdy založil dle jednohlasného úsudku lidí po dvakráte jmenovaný František Vaňák, ač se k tomu nikdy nepřiznal. Chalupa čís. 9, kterou tento měl zapálit patřila dříve jeho rodičům, kteří ji však prohospodařili, nebo lépe řečeno propili a takto ji poté koupil právě rolník Josef Krček z čís. 24. Tímto na sebe uvalil hněv a zášť uvedeného Vaňáka, který jinak ve střízlivém stavu byl člověk pracovitý a rozumný, když se však opil, byl schopen i toho nejhoršího.

 

Vzpomínky autora kroniky :

Byl to takový zlý duch naši dědiny. Zmíněný podvečer šel jsem dolů do dědiny. U prvního stavení potkám Františka Vaňáka, šel se svým synem někam nahoru. Bylo mi to hned nápadné, že se pořád ohlíží. Sotva dojdu pár kroků dolů, vidím na dolním konci vyšlehnout oheň a v tom už zmíněný Vaňák utíká dolů a jako mimochodem se ptá, kde že to hoří. Na okamžik jsem se zastavil a dívám se kde je to, plamen vysoko šlehá a v podvečerním přítmí vidět jak příšerně ozařuje okolí a dvě vysoké lípy, které u stavení jako obrovské sochy stály. Doběhl jsem dolů, z hořícího stavení vybíhá hospodyň se slovy . . . . „ach lid i prosím Vás pojděte k nám u nás hoří a žádný není doma“. Muž byl totiž ještě pro fůru pšenice na poli a tuto trochu obilí zachránil z celé sklizně. Na dědině mezi tím shon, křik a nářek. Z blízkých ohrožených stavení vyvádí se bučící dobytek a vypuštěná prasata pobíhají ustrašeně mezi lidmi. Oheň přímo hučí a přeskakuje z jednoho stavení na druhé, vesměs dochem kryté. Lidí zmocňuje se úzkost a přímo strnule čekají na pomoc - na hasiče. Pojednou z dáli sotva slyšitelně zazní hlas trubky - a v tom již ostrý tón druhé žalně z hora dědinou víří a mísí se s rachotem kol a dusotem koní. Na tvářích všech pozorovat částečné ulehčení. Hasiči jedou .... Zpěněné koně odpřahají a již bílé postavy s blýskavými helmicemi míhají se nočním šerem. V mžiku spleť hadic vine se dědinou. Hlas trubky hlaholí a při rudé záři ohně u pák stříkaček paže na paži míhá se ostrým odměřeným tempem nahoru a dolů. V záplavě ohně a kouře vynořují se na střechách bílé postavy a hned na to nastává boj dvou odvěkých nepřátel - vody a ohně. Jako fontány vodometů tryskají se všech stran v bílých obloucích proudy vody a s ostrým praskotem vyráží z úzké trubice, kterou neohrožený hasič ve své ruce svírá - na červeného kohouta. A tento se všech stran napaden na konec přec podléhá. Na ohrožené střeše stavení čís. 7 ostře se rýsuje černá postava kominíka, který směle s konví v ruce po jejím hřebeni pobíhá a tuto před ohněm chrání. 

Mezi tím co na dolním konci dědiny požár dokonává své zhoubné dílo, plíží se noční tmou k doškové střeše stodoly čís. 17 mužská postava. Okamžik pod okapem něco kutí. V tom třeskne rána z pušky, a spiklenec od stodoly pádí dolů. Hospodář na čís. 17 Josef Smékal tušíc nebezpečí - stodolu večer hlídal a zabránil takto snad ještě větší katastrofě. Ze vrat hořícího stavení čís. 9 vychází hospodář Josef Krček právě ve chvíli kdy zmíněný muž shora doběhl dolů. Dvě tři slova a již válí se dva muži jako klubko po zemi. Spiklenec však nabývá vrchu. V tom dochází nesa v putnách vodu, hranatá postava ohněm též postiženého Jana Valoucha. Spatříc co se děje, v mžiku rozpíná vážky a putnou buší hlava nehlava do těla - paličova. Tento má však tvrdou „náturu“. Skočí a co mu nohy stačí utíká - se ukryt. Nebýt toho, byl by jej snad rozzuřený lid hodil do ohně. Jest ráno po ohni. Četníci přicházejí pro Vaňáka, který jednohlasně celou dědinou označen za paliče. Na zápraží svých shořelých stavení čekají se strnulým a zároveň hrozivým výrazem ve tváři a s holí v ruce postižení. Čekají na paliče až jej četníci povedou. Dvéře jeho domku se otvírají a Vaňák, který se zde během noci ukryl, řetízky spoután vychází v průvodu četníků. Hole se hrozivě vztyčí nad hlavou paličovou - napřažené ruce musí však klesnout a palič odchází pod ochranou bodáků. Nastává vyšetřování a jednání

soudů. U krajského soudu v Olomouci, ač skoro celá obec označila Vaňáka za paliče se tento k ničemu nedoznal, ba vyhrožoval ještě pomstou. A tu soudce vynáší rozsudek řkouc : „ Hlas lidu - hlas boží“ . Jménem zákona 12 roků žaláře. A za vyhrožování ještě rok přidává. A Hradečná si na čas oddechla ...

 

Právě následkem tohoto velikého požáru bylo založení Sboru dobrovolných hasičů v Hradečné. O tomto významném počinu jest v pamětní knize též zmíněno, avšak já toto téma zde již nebudu rozvádět. Podrobnější informace o vzniku a fungování dobrovolných hasičů v naší obci jsou uvedeny v samostatném díle.

 

 

POŽÁRY PO VZNIKU SBORU DOBROVOLNÝCH HASIČŮ …

 

Dne 5. září 1925 chytla stodola usedlosti dom. čís. 17 u Rudolfa Čikla. Oheň vznikl od jiskry mlátícího parního stroje a strávil celou stodolu plnou nevymláceného obilí, kolnu a střechy nad stájemi. Parní mlátička, fukar a různé hospodářské nářadí padlo též ohni za oběť. Postižený utrpěl velikou škodu jen z půli krytou pojištěním a v době požáru nebyl ani doma. Oheň mohl mít velice zhoubné následky, nebýt okamžité pomoci hasičské. Jen kousek od stodoly stál velký stoh slámy p. Havlíčka a o něco dál též veliký stoh p. Smékala. Při nastalém větříku odnášel tento hořící kusy slámy po okolních staveních, takže počala již chytat došková střecha na stodole usedlosti p. Patáka. Díky ostražitosti domácích lidí a hasičů byl oheň hned v zárodku uhašen takže se omezil pouze na shora jmenované objekty p. Rudolfa Čikla.

Dne 19. listopadu 1933 vyhořela stodola usedlosti rolníka Františka Smékala z dom. čís. 12. Díky okamžité pomoci místního sboru dobrovolných hasičů a rychlé pomoci okolního hasičstva, jemuž k disposici byla řimická motorová stříkačka, podařilo se požár omezit pouze na tento objekt. Tento požár, jemuž v oběť padlo velké množství slámy a hospodářské stroje, byl úmyslně založen.

 

Vícero požárů není v pamětní knize do roku 1938, kdy zápisky končí, uvedeno.

 

 

ŽIVELNÉ POHROMY V OKOLÍ …

 

Jelikož okolí Hradečné je převážně svahovité, byly často vydány okolní pozemky za náhlých přívalů deště na pospas jejich ničivé moci. Hluboké příkopy zvané lidově “žmole“ mají svůj původ po velkých spoustách vod, které se nejčastěji po náhlých květnových bouřích řítily ze svahů dolů. Tak povstaly rokliny v příčnikách, vlčí doly, na ohradě, doléky aj.

Z mnoha velkých a náhlých vodních srážek pokud tehdejší starousedlíci a pamětníci pamatovali, největší škody způsobily bouře spojené s průtrží mračen v letech 1870 – 1875 a poté v roce 1887. Největší podíl na těchto škodách měla obyčejně rozvodněná hradečka. V polesí slavětínském zvaném „šibráky“ nejčastěji docházelo k průtrži mračen a zde odtud jinak klidný potok se poté hnal jako dravá bystřina a bral s sebou vše co mu stálo v cestě. Její moc a sílu pocítil nejvíc most přes hradečku pod horou, který během necelých 60ti let byl čtyřikrát dravou vodou zcela stržen.

 

V roce 1870 strhla se u nás taková bouře spojená s průtrží mračen, že na parcelích zvaných sékorník vymlela voda příkopy, že se tam mohl kůň schovat. Dřevěný most pod horou byl odplaven a po té na jeho místě byl postaven pevný klenutý kamenný most. Trval však jen do roku 1875, kdy jej voda opěr strhla. Průtrží mračen nastala povodeň, co pamětníci uváděli, do té doby největší. Hradečka se tak rozvodnila, že se její tok zvětšil na celou šířku hradeckých luk tak že sahal až po vysokou mez par. čís. 339. Pevný kamenný most pod horou byl stržen a voda divou silou přihnala se do Mladče, kde srazila tok řeky Moravy, přelila se přes ní na druhou stranu a odnesla odtud dříví, ploty, krmce i s prasaty do lesa Doubrava. Když voda opadla, bylo teprve vidět jaké škody nadělala. Z močidla kde se močil len a konopí bylo vše odplaveno, potok a luka byly plné kamení a nánosu takže úprava těchto dala potom velmi mnoho práce a námahy. S touto bouří bylo spojeno i veliké krupobití největší snad za celé 19. století, které zničilo téměř všechno obilí na polích.

Povodeň v roce 1887 nebyla sice toho rozsahu jako v roce 1875, natropila však též spousty škod. Konkrétně v bývalé sladovně voda protrhla zeď u „humen“ a všechen slad zde nahromaděný zanesla do kanálů a odtud zase na druhou stranu do potoka a na pole. Škoda takto vzniklá sahala do tisíců.

 

V roce 1911 právě v neděli před svátkem navštívení Panny Marie strhla se k večeru bouře při které voda Hradečky vyrvala na kozinci 9 silných olší a pod horou strhla opět dřevěný most. Dole na sladovni majiteli p. Kubovi odnesla hranici dříví i s plotem do Mladče. Den na to v pondělí se u nás odbývaly zase po letech malé hody. V místní kapli byla sloužena slavná mše sv. s muzikou a pro celou obec byl to den sváteční. Tímto dnem malé hody opětně ožily, vzaly však pro vždy za své. Ani ne za celé dva roky potom byla kaple zbořena, protože stála v cestě nově budované silnici, a takto zmizel i podklad k pořádání malých hodů.

V úvahu při velké vodě u nás dále přicházel potok pateřínský, který se rozvodňoval ponejvíce v době jarního tání a to tak, že časem přechod přes něj, obzvlášť v místech kudy se chodilo do Měníka, býval i nemožný. Za bouří však jen málokdy nasbíral tolik vody, aby ohrožoval okolní pole a luka.

 

velkým a skoro periodickým bouřím docházelo u nás 9. května ke dni sv. Řehoře, kdy jimi pravidelně bývala poškozena vzcházející mladá řepa, která bývala na svazích značně poškozena, ne-li úplně zničena. Rozumí se, že i naše cesty následkem svahovitého terénu velmi trpěly. Například dřívější stará spojovací cesta ze státní silnice k obci, bývala po bouři tak vymletá, že se zde někdy nehodilo ani s povozem jet.


 

zdroj : 

Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským

 

zdroj : 

Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským