z pamětní knihy - silnice a doprava v naší obci a okolí

01.10.2016 23:00

 

Přístupová cesta do Hradečné ze spodních obcí a její napojení na státní silnici


Státní silnice vedoucí z Olomouce do Prahy, byla v našem kraji budována v roce 1818. Ještě předtím, než tato silnice byla postavena, spojovala obec Hradečnou s dolními obcemi Mladčí, Sobáčovem a dalšími cesta, která vedla z Mladče směrem „k vápenicím“ tedy „měrotské skalce“, poté uhýbala na pravo a vývozem mezi brodkama, skalištem a měrotínskými poli vyúsťovala na louky, kde za těmito zase zbočovala na pravo a horní stranou vedla až za stavení bývalé sladovny tehdejšího majitele Františka Kuby, zde zase zahýbala vlevo a dosud znatelnou úžlabinkou vedla „k hrušce“ (staletému stromu, který stával mezi par. čís. 366 – 373), odtud poté polem, které na rovině leží přímo, poté zahýbala vpravo k samé soše sv. Cyrila a Metoděje a odtud zase zahýbala vlevo a ústila do obce.

Po zřízení státní silnice z Olomouce do Prahy v roce 1818 začalo se jezdit do Hradečné ze státní silnice v místech, kde kamenný most překlenoval potok „Hradečku“, u sladovny zatáčela cesta běžíc asi 100 m vlevo a odtud rovně vzhůru k hrušce a dále starou shora uvedenou cestou. Na jízdu nejtěžší díl cesty byl od „sladovny“ nad střešni (par. čís. 395).

Samotná výstavba silnice spojující naši obec se silnicí státní byla poslední předválečnou událostí značného významu. O uskutečnění této stavby se zasazoval plných deset let starosta Josef Smékal. Silnice však byla vystavěna teprve za starostování Františka Podivinského v roce 1913. Pro naši obec byla stavba této silnice přímo životní nutností. Její potřeba byla pociťována hlavně z jara a při náhlých dešťových srážkách, kdy stávající stará cesta byla úplně nesjízdná. Stavěna byla součastně se silnicí měrotínskou a byla prvotně projektována tak, že půjde od Hradečné horou pod kostelem a někde u hřbitova se s měrotínskou spojí. Tento projekt však narazil na velký odpor rolníků, kteří měli svá pole pod dědinou, poněvadž takto vedená silnice by neměla pro jejich pole žádnou cenu a potom že stará cesta by musela dále zůstat v celé své délce obci na správu. Proto byl vypracován druhý projekt, který vedl starou cestou od obce přímo do brodků a na „sladovně“ vpravo. Počato bylo s vykopávkou příkopů, většina stromů u staré cesty byla vykácena včetně staré památné hrušky při dílech „v poli“. Byl to nejsilnější ovocný strom nejen v Hradečné nýbrž v celém dalekém okolí mající přes metr průměrem u kořene. Skácenou hrušku koupil p. František Paták, který měl na strom právo užívání za obnos 15 Korun. Než ani podle tohoto projektu se silnice úplně nestavěla a to hlavně přičiněním starosty p. Františka Podivinského a majitele hostince „ve sladovni“ p. Františka Kuby, který nerad viděl, že silnice jeho hostinec obejde. Uskutečněn byl tedy projekt třetí, dle kterého byla silnice na svém spodním konci dobudována téměř tak jak je dnes.

Stará a původní přístupová cesta zespod do obce byla postupně rušena. V roce 1920 byla zrušena i zbývající část cesty od „panské“ k hrušce. Na poli nad lukama byly zřízeny dvě nové cesty příční ze silnice, jedna mezi polem p. Podivinského a p. Patáka a druhá souběžná s touto mezi polem p. Patáka a p. Havlíčka. U hořejší cesty byl stanoven chodník v polovici horní meze.

 

 

Cesta vedoucí obcí Hradečná nahoru k lesu a cesty do Slavětína a Kovářova


Obcí Hradečná vedla středem hluboká příkopa. Mezi domovními čísly 11 a 22 byla tato příkopa překlenuta mostkem a cesta, jež vedla až sem jednotně se zde rozdvojovala. Dvě cesty poté, majíce příkop mezi sebou, vedly až za kapli, která stála ve středu obce mezi domovními čísly 4 a 15, kde bylo opět možné z jedné cesty přejíždět na druhou, přičemž cesty se spojovaly až u domovního čísla 3. Za obcí cesty se opět rozdvojily a zde mezi nimi bývalo pastvisko. Teprve za starostování Františka Podivinského byla užší levá cesta přeměněna v pole. Z cesty se platil obci poplatek, který platili ti co jej přeměnili v pole. Za pazdernou, kde se cesty opět spojily, uhýbala tato poněkud vlevo a dále vzhůru vedla v místech nynější silnice.

Z vesnice do lesa se dříve též jezdilo obecní cestou, která odbočovala od stávající cesty nalevo za pazdernou par. čís. 186, dále vedla vlevo dolů k par. čís. 181 a odtud tupým úhlem zahýbajíc vlevo do lesa „Na nivě“.

Dříve hlavní cesta spojující obec Hradečnou s obcemi Slavětín a Kovářov měla být dle původního plánu přestavěna taktéž na silnici současně s budováním hlavní silnice zespod do obce v roce 1913. Avšak pro odpor tehdejšího správce kapitolního velkostatku ve Slavětíně p. Kroutila, který potřebný pozemek na stavbu nechtěl dobrovolně popustit, bylo rozhodnuto silnici postavit jen po kapitolní les. Než ani v tato místa se silnice nepostavila, ponejvíce pro neshody s majitelem domku čís. 29, kde prostor pro silnici potřebný byl dost úzký. Silnice proto byla postavena jen po dom. čís. 29. Právě této silnici musela ustoupit kaple ve středu obce, jež musela býti zbourána. Projektem stavby silnice byl p. vrchní stavební rada Matěj z Olomouce, stavbu prováděl stavitel Otakar Douša z Litovle za dohledu p. Ing. Ludvika u něj zaměstnaného. Stavba byla rozpočtena na obnos okrouhle 48.000 Korun, z čehož polovici platil okres a druhou polovici obec. Na onu část silnice, která vedla obcí, přispívala tato dvěma třetinami. Pro počátek si obec vypůjčila 10.000 Korun a dala je silničnímu výboru k disposici. Za pozemky, které bylo nutno vykoupit pro silnici, platila obec 60 hal. za metr čtverečný a za starou cestu kde vedla silnice dostala obec 30 hal. za metr čtverečný. V brodkách, kde silnice vedla z části přes kapitolní pozemek, bylo docíleno po několikeré urgenci u metropolitní kapitoly v Olomouci toho, že obec pozemek obdrží zdarma, za což se však obec musela zavázat, že kapitole stavbou silnice nevznikne žádná škoda a že lámání vápence v těchto místech nebude omezeno či zrušeno. Jako nouzové podpory dostalo se obci na stavbu silnice 1000 Korun od země Moravy.

Silnice poté byla dostavěna nouzovou akcí Ministerstva sociální péče Československé republiky a to v roce 1924 a to od dom. čís. 29 až po kapitolní les, tedy asi 200 metrů za dom. čís. 28, dle původního projektu z roku 1913. Již v zimě roku 1923 se lámal kámen a tloukl štěrk v rokytí, načež hned po novém roce se navážel materiál po celé délce projektované silnice. Všecek materiál se skorem odvezl na saních jelikož tento rok trvala krásná vánice nepřetržitě přes dva měsíce. Stavbu prováděla obec pod občasným dohledem správce silničního výboru litovelského. Tu a tam přispěl radou a pomocí zdejší občan František Šulák, stavbyvedoucí silnic a skoro celou jí vyštětil František Hepil z Měníka. Výstavbou tohoto úseku silnice zmizelo věčné bláto, které na staré cestě od obecního domku po les po dlouhá léta trápilo jak chodce tak i potahy. Přece však ji ještě někteří občané prohlašovali za zbytečnou tvrzením, že když prý se po staré cestě tak dlouho jezdilo, že se mohlo jezdit, dál a nemusely prý se „na to“ vyhazovat peníze.

Přáním občanstva naší obce však poté bylo, aby se by silnice dále spojila v brzké době se silnicí Slavětín - Kovářov a naše obec tak získala přímého silničního spojení s konickem a obcemi kolem Bouzova, neboť další část této cesty do obcí Slavětín a Kovářov byla v době jarního tání skoro nesjízdná.

roce 1929 byl nový úsek silnice po kapitolní les převzat obcí od silničního výboru litovelského do udržování. Na náklad obce byly vyštětovány a vyštěrkovány obecní cesty vyúsťující na tuto silnici a sice - cesta do lomi, cesta příhonová, cesta kozincová a sjezd ze silnice v lese a to každá na vzdálenost 50 m od hlavní silnice. Silnice byla uválována a byly na ní vysázeny hraniční kameny. Silnice, ačkoliv tato již byla opravována, nebyla ani do ledna roku 1931 zkolaudována.

 

 

Cesty do Pateřína, Bílé Lhoty, Měníka a Měrotína


Spojení s obcemi Pateřín a Bílá Lhota bylo zajištěno příhonovou cestou, která vedla od domovního čísla 29 směrem dolů na sever k Pateřínu. Jednalo se o cestu horského typu sloužící jen pro vozbu menších nákladů nebo prázdné vozy, která bývala v době přívalů vymletá od vody. Tato příhonová cesta vzešla na místě obecních pastvin ležících za obcí.

Do Pateřína se též jezdilo cestou pod Rokytím, avšak zde se nejednalo o veřejnou cestu, nýbrž o cestu, kterou užívali pouze majitelé pozemků zde ležících. Až po založení Rolnické mlékárny v roce 1898 této cesty počali užívat dodavatelé mléka z Pateřína. V roce 1920 byla paterská cesta opatřena hraničními kameny. V roce 1929 byla rokyťová cesta opatřena na obou koncích tabulkami s nápisem „Cesta povolena do odvolání a usnešeno přinutit toho, kdo ji příliš nadužívá by ji též opravoval“.

Spojení s obcí Měrotín bylo zajištěno obecní kostelní cestou vedoucí z obce směrem pod horu, kde se napojovala na panskou cestu vedoucí od Bílé Lhoty též ku kostelu, kudy se chodívalo do měrotínského kostela. Krom této zde vedla téměř souběžně i vozová cesta. roce 1929 bylo obecním zastupitelstvem usneseno nechat obecní cestu vedoucí pod horu k Měrotínu vyměřit, jelikož se tato přioráváním přilehlých polí velmi zúžila a její hranice byly sporné. Vyměření cesty k Měrotínu pod horu bylo svěřeno Ing. Čelechovskému zeměměřiči v Litovli za obnos 800 Kč. Na podzim roku 1930 bylo zřízeno na kostelní cestě v hoře dřevěné zábradlí. V roce 1931 byla podniknuta úprava cesty pod horou k Měrotínu. Dřívější dvě cesty zrušeny a vybudována cesta jedna s postraním příkopem pro odtok vody. Cesta byla rozšířena na vzdálenost, která odpovídala šířce mezi hraničními kameny. Její celková úprava vyžádala si nákladu 5.800 Kč. Kostelní cesta pod horu, byla v roce 1934 upravena i ve své nejhořejší části pod dědinou. Byla upravena a rozšířena, po její pravé straně od dědiny až ke kříži, byl hluboký příkop, který dříve soužíval též za vozovou cestu a tato vlastní vozná cesta od kříže k dědině měla značné stoupání. Při úpravě cesty, náhle stoupající část byla rozkopána a hlínou takto získanou, byl vývoz zaházen a cesta poté rozšířena. Majitelům pozemků „na výměně“ a „na čtvrtce“ bylo takto umožněno přímé spojení z této upravené cesty na svá pole. Před touto úpravou majitelé zmíněných pozemků níže ke kříži ležících, byli nuceni jezdit po okraji polí svých horních sousedů, kdež průběhem doby vznikla vozová cesta. Jelikož se zde jezdívalo po samém okraji vývozu, byla zde jízda zvláště v zimní době velmi nebezpečna.. Úpravu této cesty provedli občané „robotou“, takže obec s tím neměla žádné větší výlohy. Při válcování okresní silnice přes Hradečnou v roce následujícím, byla i kostelní cesta upravena okresním válcem. Převálcování kostelní cesty stálo asi 400 Kč.

Do Měníka dokud nebyla vystavena státní silnice se též jezdilo cestou zlámancovou, ze které se poté pokračovalo za potok hlubokým vývozem až do obce.

Pod obcí dále vedla panská cesta, kterou chodívalo panstvo z Bílé Lhoty do měrotínského kostela.

S nákladem z Hradečné do Měníka, Mladče, Měrotína a též Savína bylo nutné jet oklikou po státní silnicí, místní shora jmenované cesty k tomuto nebyly uzpůsobeny.

Na horním konci obce vlevo nad dom. čís. 29 a nad rybníkem karloubkem vedla z obce k lesu cesta kozincová.

roce 1934 se usneslo obecní zastupitelstvo pořídit povrchovou úpravu mostů na cestách přes hradečku a to „pod horou“ a „v brodkách“ za hostincem u Robinsona.

 

 

zdroj : 

Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským