z pamětní knihy - život ve 30.tých letech až do roku 1938

01.10.2016 13:00

 

Jarní teplé počasí v roce 1930 započalo 17. března, po prvé do polí se vyjelo 26. března. Krásné počasí potrvalo až přes velikonoční svátky, takže do těchto byla u nás většinou i řepa zasazena. Počasí průběhem roku bylo vzrůstu rostlinstva velice příznivé. Jetele a jeteliny hojně narostlo a tato i ve štěrkovitých půdách z velké části polehla. První jarní bouře přišla 6. května. Potom 19. května se strhla neobyčejně studená vichřice, která studila víc než lednový mráz. Podzim byl dešťový a dosti chladný.

Službu ponocného zastával v roce 1930 za cenu 1.330 Kč František Vařeka. Při katastrální rozloze obce 198 ha 53 a 98 čtverečných metrů, čítala naše obec v tomto roce celkem 222 obyvatel.

Obecní honitba byla na dobu let 1930 - 1935 včetně pronajata předsedou p. Františkem Patákem, rolníkem na dom. čís. 4. Nájemcem před úřady byl rolník Arnošt Gottvald z dom. čís. 5. Následkem nevraživosti okolních majitelů honitby vůči zdejším střelcům, byla honitba vydražena na poměrně vysokou cenu a to 3.480 Kč. Myslivost provozovali hlavně Ladislav Havlíček, Vratislav Podivinský, Bohumil Svozil, Arnošt Gottvald a také p. nadučitel Vladimír Juráš z Měrotína.

 

Dne 27. ledna roku 1931 slavili zlatou svatbu, tedy padesátileté manželství Ignác a Josefka Krčkovi, výměnkáři z dom. čís. 19. Manželská dvojce čítala 75 a 73 roky. Oslavence v průvodu dvou družiček, dcerušek svých synů, dovezl tehdejší starosta p. Bohumil Svozil na saních ke kostelu, kde je čekal již velký počet zvědavců. Při vstupu do kostela, nesly družičky dva velké dřevěné křížky, které potom p. farář P. Škrabal vložil před hlavním oltářem do mozolnatých rukou jubilantů. Při dojemné promluvě po mši svaté oba slzeli. Návrat z kostela oslavili hostinou v kruhu svých dětí a vnoučat. Vystrojení hostiny usnadnili jim jejich spoluobčané věnováním dárků, hlavně v potravinách. Životní údělem obou jubilantů jes těžká práce tělesná. On pracoval dosud ve skále, kde lámal kámen a žena mu občas při práci vypomáhala. Se svým životním údělem byli poměrně spokojeni.

Ve schůzi konané dne 3. října 1931 byl jmenován p. Vl. Juráš, nadučitel v Měrotíně, čestným občanem naší obce. Jmenovaný si plným právem zasloužil této pocty pro jeho kulturně vzdělávací činnost jak v obci tak i ve škole. Jmenovanému byl odevzdán diplom čestného občanství.

Službu ponocného zastával v roce 1931 František Komárek za 1.005 Kč. Podle výkazu Lidové Banky v Litovli, činil dluh obce u této banky ke dni 31.12.1931 částku 41.660 Kč.

 

V roce 1932 zemřeli krátce za sebou tři zdejší občané. Josef Smékal, bývalý dlouholetý starosta zdejší obce a předseda sboru dobrovolných hasičů, který zemřel ve věku 80 let. Dále následkem smrtelného zranění utrpěného v cukrovarské skále, zemřel 5. dubna v olomoucké nemocnici ve věku 59ti roků sympatický domkař Jan Příkopa z dom. čís. 18. V téže nemocnici zemřel po operaci zdejší malíř a dřívější náčelník hasičů Antonín Horák ve věku 64 let. Zemřelý nedlouho před svou smrtí přestěhoval se na domek čís. 18, koupený od shora jmenovaného Jana Příkopy.

V tomto roce obdržela obec z vyrovnávajícího fondu 4.340 Kč. Obecní hlídku měl pronajatu opět František Komárek za 1.050 Kč.

Ráz povětrnosti na rozdíl od jiných let byl hodně odlišný. Nastalé jaro bylo pěkné a teplé, poté se však citelně ochladilo. Konec května a počátek června vyznačoval se hojnými a vydatnými srážkami. Přede žněmi panovalo vlahé a dusné počasí, které věštívalo často bouře s krupobitím. Na štěstí se však toto nedostavilo. Přihnala se sice ve druhou neděli srpnovou bouře od Litovle, při které padaly hustě kroupy, dosáhla však pouze po Měrotín. Při první srpnové bouři uhodil blesk do drátů právě nedávno dohotoveného vedení elektrického, přičemž se všechny pojistky spálily. Veřejné mínění usoudilo, že jak se postavila elektrika bude hrom bít „furt“. Podzim byl velice suchý, takže zatvrdlá půda se velice těžko na setí připravovala a do hrudek zaseté obilí špatně a nerovno vzcházelo. I když ve sklizeň něco napršelo a počasí se přechodně poněkud zhoršilo, trvalo pěkné podzimní počasí neobyčejně dlouho. Ještě 12. prosince byl teplý slunný den jako v létě.

Rok 1932 se vyznačoval u nás velkou úrodou zemáků. Též obilí, které se poprvé mlátilo elektrikou, hojně narostlo, takže pole byla plna mandelů. Radost z úrody však zkalila pohroma, která přišla na pšenici. Když totiž začala zrát, přišla zvláštní rezivá sněť, po čemž napadená pšeničná pole se z daleka červenala. Tento jev byl pozorován na poli bílolhotského statkáře p. Riedla a odtud se to jako mlhovina šířilo k nám. V pár dnech zlatavá barva pšeničných polí zcela zčervenala. Pšeničné zrno rázem uzrálo a seschlo jako kmín. Rolníci váhali takové obilí mlátit. Když se to však přece mlátilo, černý kouř se táhl od mlatů a lidé vypadali jako kominíci. Nejodolnější proti této sněti se ukázala ruská pšenice bělka, zato nejchoulostivější byla pšenice červená. Rozumí se, že vymlácené zrno se k setí nehodilo a rolníci byli nuceni pšenici kupovat od jinud.

V roce 1932 dosáhl počet radiokoncesionářů v naší obci čísla 7. Na každém sedmém stavení byla anténa. První lampový radiopříjímač si pořídil Jan Procházka již v roce 1926 z dom. čís. 6. V témže roce poté následovali Ladislav Havlíček z čís. 16, K. Prosický z čís. 31. Poté v roce 1927 Antonín Řmot z čís. 28, v roce 1930 Arnošt Gottvald z čís. 5 a v roce 1932 František Hapl z čís. 23 a František Paták z čís.4. Převládaly třílampovky typu borenz.

 

Obec upsala v roce 1933 na „půjčku práce“ ze svého kmenového jmění u městské spořitelny v Litovli 5.000 Kč. Z vyrovnávacího fondu obdržela obec pro tento rok 4.740 Kč. Obecní hlídku obstarával v tomto roce František Vařeka za 899 Kč.

Na jaře a v podzim vládlo velmi suché počasí. Počátkem července se přihnala od Moravičan silná bouře s vichřicí a krupobitím, které nadělalo hodně škod. Těžké černé mraky přelétly Třesín, nesouce dílo zkázy též od sladovny po panskou cestu. Zde řepný chrást a bramborová nať byla úplně rozbita, obilí zpřelámáno a vytlučeno. Též úroda třešní byla zničena. Ještě druhého dne ležely místy kroupy velikosti lískových ořechů zhruba 15 cm vysoko. Ke konci žní vydatně napršelo, pak však celý podzim mimo dvou vydatnějších dešťů byl velice suchý

Zvláštností pozdního podzimu roku 1933 byla neobyčejně silná bouře s hromobitím a velkým lijavcem. Voda místy sbírala prsť z polí a rybníky byly rázem plné. Bylo to v neděli po státním svátku 29. října. Tohoto roku však byla velká úroda pšenice, na rozdíl od roku předešlého.

Sedm roků před rokem 1933 je nutné označit u nás, jako většinou suché. V tomto období naše dva potoky - hradečka a potok paterský, byly větší část roku úplně vyschlé. Počátkem podzimu 1933 nájemce zdejšího hostince Stanislav Koudelka odešel do Haňovic a hostinec po něm převzal p. Lilek z Červenky. V tomto častém střídání nájemníků zračí se též příznak doby. Hostince zely prázdnotou, protože lidé neměli peníze.

 

Dne 21. června 1933 zemřel P. Adolf Škrabal, konsistorský rada a farář měrotínský. Narodil se 14.7.1874 v Bezděcí u Moravské Třebové. Gymnasium a bohosloví studoval v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku 1898. Po vysvěcení byl přidělen jako kaplan do Měrotína, za rok pak odešel do Tršic, kde působil 7 roků. Rok kaplanoval v Pěnicích a 6 roků ve Velkém Týnci. Dne 2. července 1913 byl jmenován farářem v Měrotíně, kdež po dvacetiletém působení zemřel a byl pochován v 59 roce svého života. Pochoval jej řiditel kapitolních velkostatků prelát Spurný z Olomouce a v jeho řeči nad jeho hrobem ocenil jeho zásluhy jako vzorného kněze i děkan křelovský P. Halouzka. Jaké vážnosti se těšil tento náš duchovní pastýř, bylo nejlépe vidět při jeho pohřbu. Pohřebních obřadů se zúčastnilo 30 kněží a nebývalé množství lidu, takže nebylo ani pomyšlení, aby se všichni na hřbitov vešli. Žactvo všech škol měrotínské koloratury v průvodu svých p. učitelů přišlo se rozloučit se svým milým p. farářem a když šest starostů přifařených obcí doneslo rakev s jeho tělesnými pozůstatky k hrobu, nezůstalo snad jedno oko suché. Vždyť se zdálo, že to není ani možné, aby tento milý kněz obr měl býti zahrabán do chladné země.

 

Autor kroniky též připojil epizodky z farářova života. Připojuji v citaci :

Jako člověk byl zesnulý velké obrovité postavy – vážil 140 a někdy skoro 150 kg a mě vždy připadal jako mohutný sedlák z Hané. Však měl také pole rád a toto (farské) také nejraději sám „ svými“ kravičkami obdělával. Byla li některá ta plavka či stračena při práci přiliž bujná a svého hospodáře chtěla „potáhat“ se špatnou se potázala. Pan farář ji napřed mírně domluvil a když to nepomohlo pověsil se milé kravce za krk a tato stála hned jak přibitá. Pan farář – pokud mu to jeho kněžské povolání dovolilo chopil se rád každé práce. Za jeho farského hospodaření mlátívalo se tam obilí většinou ruční mlátičkou. Na jedné straně stroje točil klikou pan farář a na druhé dva nádeníci. Někdy se do práce vložil s celou vervou, takže když plně přitlačil nahnula se „mašina“ na jeho stranu a jeho pomocníci se octli na chvíli na klice v „luftě“. Jednou cestou na pole byl jsem svědkem následující příhody. Pan farář kráčí kozinkovou cestou od Měrotína a za ním v určité vzdálenosti jde vandrák. Setkali jsme se s p. farářem v místech, kde cesta od Hradečné pod Šuminu protíná cestu kovářovskou. Mezi tím co vyměnili jsme spolu pár slov, došel nás i vandrák – a vida, že p. farář jest v dobré náladě požádal jej jako chudý vandrovní o nějaký dárek. Pan farář vytáhl z kapsy dvacetihaléř a dal jej vandrákovi. Tento v domnění, že obdrží nejmíň korunu, zle se zamračil a hodil dvacetihaléř milému p. farářovi pod nohy. Tento se trochu zarazil – náhle však popadl milého vandráka za týlo – ohnul jej až k zemi a povídá : No přítelíčku, tož tak ne, šesták mi dát pěkně do kapsy mě se shodí, když vy o něj nestojíte. Vandrák – cítě svoji nepříjemnou situaci byl nucen poslechnout.

V době světové války, kdy naše vesnice poskytovaly útulek italským úprchlíkům ubytoval se u našeho p. faráře také italský duchovní – též silné tělesné konstrukce. Jednou pozdě večer, když už oba duchovní odebrali se na lůžko – někdo zabušila dvéře fary. Pan farář vstal z lůžka – řka, že se musí jít podívat, kdo to tluče. Italský spolubratr mínil, že by bylo dobře vzít sebou nějakou zbraň – ale náš p. farář povídá, že mu stačí vzít jenom svíčku na posvícení. Na otázku, kdo že to tluče nedostal odpověď – postavil proto svícen na zem a otevřel dvéře farské síně. Vzápětí se jimi protáhl podezřelý chlap a druhý – aby pan farář nemohl dvéře zavřít, vstrčil mezi ně hůl. Když na otázku p. farářovu co tak pozdě na faře chtějí nedostal hned odpověď, popadl jednou rukou podezřelé individium, druhou prudce otevřel dvéře a v okamžiku leželi oba pobudové u farského plotu na jedné hromadě. Pan farář zamkl dvéře a šel klidně spát. Jinak ale byl p. farář dobrák „ od kosti“. Náboženské úkony vůči svým farníkům cenil s i co nejníž a nezřídka zaplatil za nemajetného i potřebné kolky. Ačkoliv o politiku se vůbec nestaral a hleděl vyjít v dobré shodě i s jinověrcem, zažil i dosti posměšků pro svoji blahobytnou tělesnou schránku. I když jedl co nejstřídměji vše mu šlo k duhu. Trpěl dlouho na cukrovku – a sám jsem od něho slyšel, dlouho před jeho smrtí, že se nesestaví a že se bojí šedesátky. Často jsem se s ním setkal pod Šuminou, kam rád chodíval podél potoka na procházku a vždy mi připadal z dálky jako lev. Nikdo netušil, že zákeřná choroba připravuje mu předčasný hrob.

 

V poválečných letech nově utvořená církev československá snažila se pevně zakotvit i v měrotínské kolatuře, což působilo p. faráři hodně obav do budoucnosti. Teď po časovém odstupu vidět, že původní nadšení pro novou církev úplně vyprchalo a pobloudilé ovečky se bezmála všechny vrátily do původního ovčince. Vědomí, že obavy jeho se nesplnily – velice jej těšilo. V době – kdy zesnulý p. farář přišel do Měrotína jako kaplan tj. roku 1898 vysvětil nám právě postavenou rol. mlékárnu. Krátce před svou smrtí přičinil se o značné rozšíření hřbitova. O slavnosti Božího Těla kráčel namáhavě naposledy v průvodu s Nejsvětější Svátostí. Tvář horečkou až do fialova zbarvena a hlas slabostí vypovídal službu. Pak ulehl aby už více nepovstal. Čest jeho památce ! Administratorem osiřelé farnosti ustanoven P. Frant. Klos kooperátor z Choliny. Nástupcem zemřelého P. Škrabala v hodnosti faráře měrotínského jmenován byl P. Rudolf Pištělka dosavadní kaplan v Hněvotíně, rodák ze Švabenic na Vyškovsku. Do Měrotína přijel počátkem ledna roku 1934.

 

V důsledku suchého roku 1934 bylo nutno obecní studnu znovu prohlubovat. Zde byla oprava zaplacena z větší části z příspěvků zájemců. V důsledku zvýšeného vydání byla obec nucena zavést na úpravu svého rozpočtu nové obecní dávky z kterých nutno uvést : dávku z piva 10 hal z 1 litru, dávku z lihovin 60 hal z 1 litru a dávku z uskladnění různého materiálu na obecním majetku částkou 30 hal z 1 metr čtverečný za den.

Zemřeli v tomto roce tito hradečtí občané - Oldřich Krček krejčí od kovárny, František Podivinský rolník na odpočinku a a bývalý starosta z dom. čís. 11 a též Anna Procházková rolnická výměnice z čís. 6.

V ohledu hospodářském rok 1934 nebyl pro rolníka příznivý. Pšenice byla u nás napadena z velké části zelenočkou, takže předčasně uzrála a zrno seschlo na kmín. Průměrný výnos byl místy 160 - 200 kg z jednoho hektaru pole. Počasí převládalo většinou suché. Zvláštností tohoto roku byl neobyčejně dlouhý a poměrně pěkný podzim. Koncem listopadu zasetá pšenice se na nový rok 1935 pěkně řádkovala a počasí na tento den bylo jako v březnu.

 

Za to jaro v roce 1935 nechtělo se dlouho přihlásit. Poslední dva březnové dny podařilo se sice některým rolníkům zaset něco ječmene, pak však ještě úplně zamrzlo, takže u nás se doopravdy selo teprve ve druhé polovici dubna. Na prvního května bylo přimrzlo a mnozí sázeli zemáky v rukavicích při sněhových přeháňkách. Sníh ležel někde v lesních úvalech do půl května.

Ve schůzi obecního zastupitelstva dne 16. září 1935 bylo Václavu Pěnčíkovi z dom. čís. 44, bývalému příslušníku polskému přislíbeno i s rodinou právo domovské v obci Hradečné. V tomto roce činil součet řádné potřeby pro rozpočet na rok 1936 celých 26.899 Kč, úhrada pak 8.046, takže neuhrazený schodek po odečtení výnosu veškerých daňových přirážek činil 11.961 Kč.

V květnu roku 1935 zemřel nejstarší hradečský občan František Kuba, hostinský „ve sladovně“ ve věku 94 let. Pocházel z Radnice u Bouzova a po vyučení se řeznictví, provozoval živnost nejdříve v Bílé Lhotě, pak v Měrotíně, poté v Luké a po druhém vyhoření hradečské sladovny koupil spáleniště s přilehlým polem od majitele Šmída za 3.000 zlatých. Na spáleništi znovu zřídil hostinec, koncesi hostinskou vlastnili už dřívější majitelé. Hostinský František Kuba byl nad prostřední kostnaté postavy a nosil výhradně plnovous. Když mu v pozdním věku tento zbělel, říkali mu návštěvníci hostince Robinson, od čehož byl povstal název hostinec u Robinsona. O jeho tělesné svěžesti svědčí fakt, že v 85 roce svého věku sázel se o 1.000 Kč, že cestu do Olomouce urazí za tři hodiny pěšky a když dovršil 90 ještě si u nás při silvestrovské zábavě zatančil. V tomto věku ještě kosil obilí a tloukl v brodkách „ šustí“ a zdálo se, že při své tělesné i duševní svěžesti přečká sto let. Ve tři a devadesátém roce pochoval svou druhou ženu, počal však náhle chřadnout a asi za půl roku ji následoval na věčnost.

Toho roku pochováni byli ještě Františka Kadlecová výměnice z čís. 41, Jakub Havlíček, rolník na odpočinku z čís. 16 rodák z Olbramic u Litovle, dále Anna Grézlová rolnická výměnice z čís. 7 a konečně i František Vařeka z čís. 1 dlouholetý obecní ponocný.

Rok 1935 byl převážně suchý. Podzim byl setí ozimů velmi nepříznivý, poněvadž zaschlá půda se těžko rozdělávala a obilí pak špatně vzcházelo. Zima se však předčasně přihlásila. Počátkem listopadu přišly silné mrazy a napadl sníh, takže dosti nevybraných řep zapadlo sněhem. Nastalo sice potom asi 14 dní mírné počasí, takže polní práce bylo možno dokončit, dosti brzy však zamrzlo. Tento rok byl příznivý okopaninám, zvláště bramborům ačkoliv i výnos obilovin plně uspokojil. Zdá se také, že rokem tímto odešlo období suchých let.

 

Následující rok 1936 byl na vodní srážky nadměrně vydatný, takže píce narostlo nebývalé množství. Jeteliny se i třikrát sušily a čtyřikrát na zeleno kosily, takže se šlo se značnými zásobami suché píce do příštího roku. Cena suché jeteliny klesla na 20 Kč za 1q. Následkem parných a vlahých jarních měsíců i na písčitých a kamenitých půdách dosáhla sklizeň jetelovin a trav rekordního výnosu. Obilí ještě ve druhé polovině června vzbuzovalo přímo údiv svým vzrůstem a dávalo tu nejlepší naději na příští žně. Avšak i nejasná předtucha vkrádala se někdy na mysl, že není ani možno, aby to tak krásné zůstalo. A obavy tyto se v plné míře splnily. Následkem vydatných dešťů, které se dostavily ku konci června, všechno obilí silně polehlo, takže z jara do obilí zaseté jeteloviny, toto úplně přerostly, obilí nebylo místy ani vidět a bylo nutno je kosit výhradně kosami. Zase za delší dobu byla sháňka po sekáčích. Práce s kosením pro samé ležáky šla zdlouhavě ku předu, mezi tím obilí jedno za druhým dozrávalo, bylo nutno opět postupně kosit a na svážení do stodol nezbývalo ani času, takže v tyto žně, jak snad málokdy před tím bylo vidět ve žních plná pole mandelů, prajzů a dlouhých hrází z pšeničných snopů. Jelikož v době sečení byla pěkná pohoda, rolníci mínili mlátit přímo z pole. Pojednou však do toho všeho počalo pršet a pršelo s menšími přestávkami skoro 14 dní. Obili pokosené i pětkrát se obracelo a svázané i v dešti se přestavovalo, přes to však to místy tak srostlo, že nebylo někde možno snop od snopu oddělit. Mnozí rolníci chtějíce alespoň něco lepšího zrna zachránit, i v dešti sváželi a obilí hned na strojích mlátili, kde potom do pytlů se zrnem často i voda tekla. Pro rolníky byl tok tento tak slibně počatý přímo katastrofální. Za pšenici, za kterou se platilo před rokem 160 Kč, nedostal mnohý rolník ani 100 Kč a velké množství zrna nehodilo se ani na zkrmování pro dobytek, jelikož působilo průjmy. Tato nepohoda z pole, nastěhovala se potom i do stavení, kde panímáma obviňovala pantátu, že nesvážel když bylo svázáno a že to nemuselo venku shnít. A zamračené a bouřlivé počasí bylo potom v kuchyni také i 14 dní. K dovršení všeho a přes to, že byl mokrý rok, dostavila se na podzim taková záplava myší, že zaseté ozimy byly místy z polovice sežrány a pole osetá jetelovinami byla rozvrtána jako řešeto. I když na úřední příkaz bylo podniknuto všeobecné trávení všemi možnými prostředky, zdálo se, že není možno tuto myší záplavu zdolat. Velké množství koček a i psů vzalo za své po požití otrávených myší. Na konec pomohla příroda sama sychravým a mlhavým počasím na počátku zimy od této myší pohromy. Podzim byl velmi chladný a pro vývin ozimů velmi nepříznivý. Pšenice koncem září seté vzcházely teprve v půli listopadu

Rok 1936 přinesl obci značné ulehčení jejího platebního břemene, neboť umořování jejího dluhu převzal, zemský vyrovnávací fond. Celkový dluh obce obnášel počátkem tohoto roku 135.712 Kč. Na úmor obdržela obec z pomocného fondu pro rok 1936 celkem 7.818,58 Kč, takže k 1.1.1937 obnášel dluh obce 127.893,42 Kč. V obecním zastupitelstvu přišla v tomto roce na přetřes otázka zřízení měšťanské školy v Bílé Lhotě. Obecní zastupitelstvo zaujalo v této věci stanovisko zamítavé, jelikož obci není možno její beztak vysokou zadluženost ještě zvyšovat případnou kvótou na udržování měšťanské školy.

Ze zdejších občanů zemřeli v tomto roce Ignác Krček, výměník z čís. 19 ve věku přes 80 roků a František Komárek, taktéž výměník z čís. 23 ve věku 66 roků, jeden z nejstarších členů hasičského sboru. V důsledku nejistých politických poměrů u nás bylo ustaveno družstvo C.P.O. - civilní proti letecké ochrany. Velitelem družstva jmenován rolník Ladislav Havlíček, členy pak Gottvald Antonín z čís. 43, Smékal Jan z čís. 30, Smékal František z čís. 12 a Sova Jan.

 

Z hospodářského hlediska vyznačoval se počátek roku 1937 tím, že u nás velká část rží špatně přezimovala a hospodáři byli nuceni hodně zaorávat. Rež, která se nezaorala byla většinou velice řídká, takže ve žních při kosení se sekla místy samá chrpa, které v tom to roce tolik narostlo, že režná pole přede žněmi byla místy úplně modrá. Silné větry v květnu a počátkem června řídkou rži též velice zalámaly. Také ječmeny následkem silných větrů a dešťů v době květů špatně opylovaly byly hodně zubaté a podřadnější jakosti. Pšenice zato byla výborné jakosti a též okopanin hodně narostlo. Celkem byl rok tento dosti vlažitý pozdní podzim mokrý, poměrně brzy dostavily se silné mrazy takže polní práce stěží bylo lze dokončit.

V měrotínském kostele bylo konáno svaté biřmování pro naši kolátoru, spojené s generální zkouškou dětí ze svatého náboženství. Akt biřmovací vykonal olomoucký světící biskup monsignore dr. Stavěl. Poslední svaté biřmování bylo konáno v naší farnosti v roce 1903. Tehdy vítali u nás samotného arcibiskupa Dr. Th. Kohna.

Kostel měrotínský byl částečně rozšířen zvenčí z omítán, zevnitř vymalován a všechny oltáře nově upraveny. Nad sakristií pořízena oratoř a též věžní část kostela byla přístavbou rozšířena. Přístavbu prováděl stavitel Brosinger z Velké Senice. Víc jak polovicí značného nákladu na stavbu uhradili farníci dobrovolnými příspěvky.

 

Těsně po žních byla uvítána v našem okolí hlava našeho státu - druhý president Československa Dr. Edvard Beneš. V důsledku pořádání vojenských manévrů na českomoravském pomezí projížděl jako vrchní velitel Československé brané moci státní silnicí od Olomouce směrem k Lošticím. Všechny krojované spolky a velká část občanstva zúčastnily se tohoto uvítání. Náš hasičský sbor zaujal první den místo na státní silnici od okresního drtiče k soše Panny Marie. Jelikož se dostalo informací od četníků, kteří zde byli také rozestaveni ve kterém autě pojede p. president, sledovali lidé napjatě každé přijíždějící auto a osoby v něm sedící, jen aby všichni p. presidenta viděli. Když však auta p. presidenta rychlým tempem kolem nás projela, přeli se lidé na které straně p. president vlastně seděl. Druhý den měli lidé více štěstí. Průvod p. presidenta měl jet silnicí přes Měrotín a našim hasičům bylo vykázano místo od Měrotína k „ Pindě“. Po dlouhém a napjatém čekání zaslechli jásavé volání školních dětí shromážděných s ostatním občanstvem a krojovanými spolky u měrotínského kříže, což znamenalo, že průvod p. presidenta se blíží. Tentokrát auta jela pomaleji a všichni p. presidenta opravdu viděli.

Dne 21. září 1937 se sešlo obecní zastupitelstvo a značná část občanstva v době, kdy pražskými ulicemi ubíral se pohřební průvod s mrtvým prvním presidentem Československé republiky, tatíčkem T.G. Masarykem, v obecním hostinci. Starosta obce p. Bohumil Svozil, nastínil stručně v této smuteční schůzi životní dílo Velikého Mrtvého a jeho nehynoucí zásluhy o náš mladý stát a celý národ. Byl vlahý první podzimní den. Úvaly se táhla hustá mlha a když slunéčko se z ní vyhouplo zazníval odevšad tklivý hlas umíráčku z kostelů a vesnických kapliček. Už ho není, už ho není …… U nás vyzvonila „ tatíčkovi“ Filoména Krčková.

Obecní hlídku pronajal si pro rok 1937 František Rosenberg za 1.000 Kč. Část obecních pozemků „na dole“ při paterském potoku, byla odvodněna, kteroužto práci pronajal si J. Dubský ze Savína za 1,50 Kč za běžný metr. Obecní býk byl pronajat na dobu do 31.12.1939 za 4.000 Kč p. Ladislavu Havlíčkovi. Obecní knihovna čítala v tomto roce 118 svazků a místo knihovníka zastával p. Stanislav Smékal rolník z čís. 3. Počátkem roku zemřel Fr. Šulák dlouholetý člen hasičského sboru, povoláním dozorce při stavbách silnic z čís. 27. Postavou to byl náš nejmenší bratr hasič.

 

Část obcí politického okresu litovelského mezi něž patřila také naše obec, byla přidělena k vymetacímu obvodu hvozdskému. V tehdejší době byl zde mistrem kominickým p. František Beneš. Od vymetání komínů se platilo 8 a 9 Kč půlročně. V údobí let 1933 - 38 nasázeno na polích a mezích kolem Hradečné hojně ovocného stromoví. Louku „na nivě“ osázel v roce 1933 p. Havlíček třešněmi, v roce 1934 p. Hapl osázel polovici své parcely „v polí“ od doléků jabloněmi, v letech 1935 - 1937 osázel p. Řmot meze u svého pole „na kozinci“ kadlátkami,, v roce 1936 poté p. Paták a p. Gottvald svahy záhumenských polí „od příčník“ jabloněmi. Obec osázela vhodná místa při svých cestách skoro vesměs třešněmi. V roce 1936 cestu kostelní, zlámancovou od Cyrila a Metoda dolů, část cesty zlámancové směrem od Pateřína k „panské cestě“ poté v letech 1935 - 1938. Hodně mladých stromků nasázeli ještě v tomto údobí p. Smékal J. v lomi, Podivinský Vratislav u Dostálových a „na výměně“, Grézl Alois u „doléků“, Smékal Fr. „v příčnikách“ atd.

 

Nadešel rok 1938, rok ve kterém od Aše k Jasyně, od nejzapadlejší vísky po matičku Prahu, mělo se oslavovat dvacetileté trvání Československé republiky. Tak zněl příkaz skoro všech časopisů počátkem tohoto roku. Přišel však den, kdy místo radostně dmoucích se prsou, lidé přestávali úžasem takřka dýchat a pěstě zatínaly se v bezmocném vzteku. I to počasí jako by lid chtělo vyvést aprílem……

V půli března bylo letní počasí, kdy teploměr ukazoval někdy i přes 20 stupňů nad nulou, takže všechny jařiny byly zasety ještě v zimě tj. do 21. března. Někteří rolníci zlákáni krásným počasím seli i cukrovku ku konci tohoto měsíce. Do kostela se šlo po lehku, jako někdy v červnu. Když však třešňové stromy obalily se nádherným květem, přišly silné mrazy někdy až 8 stupňů pod nulou, takže i na tekoucí vodě býval dosti silný led. Kalíšky v květu zčernaly a bylo po třešních. Toho roku následkem neúrody stál 1 kg třešní 8 - 10 Kč. Koncem května přišla však pohoda, kdy při dostatečné vláze a teple rostlo vše jako z vody, takže o krmivo nouze nebyla.

Tak jako loňského roku modrala se režná poli chrpou, tak letos zase žlutaly se v červnu řídké jetele pampeliškou. Uprostřed žní dostavily se časté bouřkové deště, takže bylo pilno se svážkou i s kosením. V horských dědinách, kde žně přišly později hodně obilí zarostlo a zkazilo se. Následkem vydatných dešťů ku konci žní dostavila se v povodí řeky Moravy taková povodeň že toho lidé nepamatovali. Při svitu měsíce, když se lidé dívali od nás k Litovli, viděli že všechny domy které bylo od nás vidět stojí ve vodě. Voda vylitá z řeky Moravy sahala v litovelském předměstí až ku státní silnici do míst kde ji protíná dráha Litovelská. Na litovelském předměstí v okolí nynějších vesnicích přibrala voda narovnané dřevo, odnášela ploty a úplně vymlela silniční dlažbu.

 

Rok 1938 vyznačuje se u nás též tím, že po 24 letech objevila se u nás zase dobytčí nemoc slintavka a kulhavka. Přenesla se k nám buď z Měníka nebo Bílé Lhoty. Zajímavý byl její počátek. První případ zjištěn na čísle 2 dole v dědině a hned na to u Řmotů u lesa na čísle 28. Její průběh byl mírnější nežli v roce 1914, kdy u nás počastovala všechna chlévy mimo čísla 19 u Šmoldasů, kde k zábraně bylo užito všech možných desinfekčních prostředků. Zvláštní při tom jest, že jak v roce 1914 tak i v tomto roce, objevila se tato dobytčí nemoc těsně před vypuknutím války a pro tento rok též tím, že jí byli postiženi i lidé.

 

A popis nepříjemných událostí neslavného roku 1938 v citaci :

 

Počátkem května objevovaly se první příznaky blížícího se národního neštěstí. Byl jsem tenkrát na schůzi v Litovli „ na Záložně“ kde při přeplněném sálem mluvil velice sebevědomě přítomný ministr zemědělství Zadina. Řečnil o tom – jak v případě útoku se strany Německa budou nás spřátelené západní státy bránit a že se tedy nemáme čeho obávat. Téma této řeči volil proto, protože Německo 11. března t.r. anektovalo Rakousko a nám hrozil též podobný osud. Tenkrát jsme všichni jeho řeči hlučně tleskali - pozdě jsme však poznali – že pravý opak se stal pravdou a že naši „přátelé nás zradily“.

21. května nařízeno mimořádné vojenské cvičení – částečná mobilizace, kdy z našich mužů byli povoláni Krejčí Josef z čísla 14 a Procházka Josef z čísla 6. Oba byli příslušníci hraničních pluků.

Počátkem září příslušníci naší brané moci byli voláni na četnickou stanici do Bílé Lhoty a tam oblékáni do vojenského stejnokroje. Druhý den pak museli hned narukovat – prý na cvičení. Byli to následující naši občané : Kratochvíl Jos., Dostál Adolf, Komárek Lad., Hapl Frant., Václavík Lad., Lexmaul Alois, Valouch Ladislav, Krejčí Jos., Procházka Jos., Vaňák Adolf.

23. září vyhlášena všeobecná mobilizace, kdy narukovali jestě tito naši občané : Procházka Jan, Smékal Jos., Seifert Ant., Podivinský Vrat. a starosta Gottvald Arnošt. Též i část koňstva z naší obce musela narukovat. Nám starším bylo nařízeno chodit hlídat mosty na státní silnici s holí a loveckou puškou. Cestou na hlídku nebo z ní potkávali jsme naši nadějnou mládež jak z dolní hospody jde rozjařená za zpěvu a hulákání. Tito mladí hoši neuvědomili si vážnost doby.

 

29. září přišel Mnichov ….. okleštění Československa. Komedie s hlídkami byla brzy skončena, protože za pár dní pod ochranou noci valila se naše armáda z „pole“ domů a „hádků“ most nebylo už třeba hlídat. Uplynulo pár dní. Dcerka přijde ze školy a oznamuje, že paní učitelka jim ve škole říkala, že naše hranice s Německem přes Třesín půjde a že naše dědina bude hraničit s Německem. Nechtěl jsem tomu vůbec věřit. Bylo to 6. října – seli jsme právě rež „v lomi“. Na pole přišli za námi dva muži v dlouhých kažených kabátech a prosí jestli bychom je vzali na byt – že utíkají před Němci a že jsou z Písařova na Sev. Moravě. Přijali jsme je. Dvě noci byla potom naše silnice ozářena reflektory nákladních aut, která přivážela zboží nejrozmanitějšího druhu a také značné ceny. Za několik dní potom se ukázalo, že hostíme rodinu „ králů pašeráků“ jinak však dobré lidi. Byl to p. Reichl se svojí ženou Aničkou dětmi Janem a Sášou tchánem p. Hajnčem též se svojí ženou. Nařízením okresního úřadu v Litovli udělila naše obec této rodině právo domovské. Myslím však že po „smrti“ Protektorátu toto jejich domovské právo také zaniklo.

Desátého října po poledni předešel mne za našim stavením voják v plné zbroji a ptá se kudy vede cesta k Pateřínu. Krátce na to přišli lidé se zprávou, že Němci obsazují Pateřín a že lidé odtud utíkají i s dobytkem do rachav. Hned na to bylo vidět na měnickém poli u sochy P. Marie a na vršku „skalka“ u Měrotína německé mašinkvéry které svými hlavněmi byli výhružně namířeny na naši dědinu. Od Pateřína natáhli Němci svoji demarkační čáru po „hraničkách“ směrem na naši „panskou cestu“ a po jejím dolním okraji přes horu pod hřbitov a odtud na Chudobín. Naše dědina a Měrotín staly se tudíž hraničními obcemi mezi Německem a nově se utvořivším Sudetenlandem, který byl ihned zapojen do Německé Říše. Asi dva dny na to byl Pateřín ze záboru vypuštěn a po krátké době též Mladeč – kde hraniční čára potom probíhala podél myslivny stojící mezi Mladčí a Sobáčovem a odtud přes les a luka v těsné blízkosti Nových Zámků, které už patřily do Říše. Jistě nikomu ani ve snu nenapadlo, že by náš Třesín patřil – byť jen na krátko do Reichu. Naši občané, které tento převrat zastihl vzdálené od obce ve východním směru vraceli se domů se značnými překážkami. Státní silnice a přechody byly hlidkovány Němci a místy přes silnici skáceny též třešňové stromy. Hodně našich lidí přenocovalo tehdy na řepě u chudobínského dvora a tito museli pak volit cestu okolo Pindy přes Šuminu domů. V této pro náš národ kritické době připadla smutná úloha naší brané moci.

Naši vojáci hlídkovali na dolním konci dědiny u čís. 32 a u lesa nad Hradečnou. Hlídkovali však tak, aby je němečtí vojáci od Měníka a Měrotína neviděli – neboť kuráž byla tatam. Dlouhou chvíli krátili se též tím že chodili pomáhat lidem vybírat zemáky nebo řepu. Dosti často přišli se večer k nám (na čís. 28) ohřívat černou kávu. Dva z těchto vojáků vyhlédli si v naš i dědině svoji budoucí manželku : Byli to vojáci Miroslav Brázda rodák z Uhřičic od Kojetína, který si našel svoji Drahomiru Smékalovou na čís. 14 a Sovová Marie z čís. 24 se zalíbila J. Svačinovi kolářskému pomocníku ze Štěpánova u Olomouce. V lednu tohoto roku našla službu u našich sedláků dvě mladá slovenská děvčata, která zde také našla svoje budoucí manžely. Byly to Margitka Buranská která se zalíbila Jaroslavu Sovovi z čísla 24 a kteří jsou nyní vlastníci čís. 20., a Alžběta Sadovská, kterou si oblíbil Jan Vogl rodák ze Savína. Rodištěm obou děvčat jsou Komjatice okres Nové Zámky. Manželé Voglovi vlastní nyní domek čís. 33.

V tomto roce přišli na svět tito občané : Ladislav Řmot na čís. 28., Zdenka Smékalová na čís.3., Miloslav Vaňák na čís. 21 a Jaroslav Krejčí na čísle 14.

Smutně památným dnem pro tento rok jest 29. září, kdy došlo k potupné pro český národ Mnichovské dohodě. V nastálé situaci zrušeny politické strany a zůstala pouze národní jednota a strana práce...


 


 

... zde obecní kronika končí a její další listy zejí prázdnotou ...


 

zdroj : 

Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským

zdroj : 

Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským