ze zpravodaje - Pověsti z našeho okolí

11.10.2017 21:31

 

Pověsti z našeho okolí - Bohumil Vavrda

vydáno v Bělolhotském zpravodaji v roce 1983 č. 1

 

 

Pověst je kratší povídka, která se váže k určitému místu a k určité době, ale postrádá skutečnosti, poněvadž vznikla ve fantazii lidu a na základě jevů, které si nemohl člověk vysvětlit. Je několik druhů pověstí : pověst místní /poklady, zříceniny, hřbitovy/, pověst historická, pověst démonologická o nadpřirozených bytostech /vodníci, víly, obři, trpaslíci apod./ Na základě vzpomínek starých lidí sestavil jsem několik pověstí.

 

Z Bílé Lhoty :
V Bílé Lhotě v panském dvoře hlídali jednou v noci dva hlídači, Rozman a Rašner. Na poli u státní silnice uviděli oheň. Dali se do hádky. Rozman tvrdil, že jsou tam cikáni, Rašner myslel, že tam nocují nějací vystěhovalci. Když se tak hádali, zapískl jeden z nich a tu viděli, jak se oheň vznesl do výše a letěl rovnou k nim. Hlídači se svalili na zem a viděli, že v ohni letí boty. Vykládali to lidem, ale nikdo jim nevěřil. Když pak přišli na to místo, kde v noci hořel oheň, viděli že „hraničák“ /mezník/ jest asi půl metru dále v poli. Tu teprve jim lidé uvěřili.

 

Z Měníka :
Jdeme-li polní cestou z Měníka do Řimic, přijdeme ke kapličce, které lid říká „Hajíčkova kaplička“. Pověst vypravuje, že na místě, kde kaplička stojí, při oslavě tisícího výročí úmrtí věrozvěsty Cyrila, střílelo se z hmoždířů. Avšak jeden hmoždíř byl špatný, roztrhl se a střepina udeřila jistého Hajíčka z Měníka čís. 4 do hlavy tak prudce, že hned padl na zem mrtev. Později rodina Hajíčkova z Měníka postavila na tom místě kapličku.

 

Z Červené Lhoty :
V Červené Lhotě býval zedník Nosek, jenž chodil na práci do Řimic. Jednou se tam zdržel déle a tak šel dosti pozdě domů. Hospodyně, kde pracoval, dala mu od oběda talíř knedlíků. Jak šel domů, za vesnicí vyběhlo proti němu hříbě s velkýma svítícíma očima. Nosek postrašený utíkal až na křižovatku státní silnice, a když se ohlédl, viděl, že hříbě zmizelo. Ale v tom se na něho vyřítil malý, černý pes. Oči měl jako pokličky a z těch mu sršel oheň. Tento pes pronásledoval Noska až k dědině a tam se mu ztratil. Nosek doběhl domů a tu se teprve divil, že všechny jeho knedlíky jsou pryč. Ráno lidé našli knedlíky roztroušené po cestě.

 

Z Hradečné :
Zakletá studna : Jednou kopali v Hradečné studnu. Když přišli do hloubky asi pěti metrů narazili na skálu a nemohli dále kopati. Přinesli železné sochory, začali znovu a vylamovali kameny. Když se objevila voda a vystupovala, dělníci rychle vylezli a schystávali všechno, aby mohli dolů spustiti pumpu. Jakmile vylezli, voda ve studni stoupala tak rychle, že studna skoro za hodinu byla plná. Ale když chtěli pumpu do studny spouštěti, voda zmizela a studna úplně vyschla. Kopali znovu a studna se zase naplnila vodou. Ale když chtěli spustiti pumpu, voda se opět ztratila. Lidé si říkali, že je ve studni nějaký zlý duch. Proto, když se voda ve studni znovu objevila, nabrali jí do hrnku a vařili. Když voda začala vříti, ozvaly se z ní třikrát za sebou zvuky jako lidské vzdechy, i vylili vodu zpět do studny a voda se pomalu ztrácela, až studna vyschla úplně. Potom lidé studnu zasypali a postavili na tom místě dřevěný sloupek.

 

Z Pateřína :
Jednoho dne se oběsil nějaký Strouhal v lese Rachavech za Pateřínem na olši. Několik dní potom šli nějací muži v noci do lesa na „sucháry“. Káceli a vykládali si o Strouhalovi. Noc byla mrazivá, a proto si udělali oheň. Nakonec začali žertovat a jeden z nich zvolal : „Stróhale, poď nám pomuct!“. V tom okamžiku se strhl veliký vichr a tak jim oheň rozmetal, že ani jeden uhlíček nezůstal na místě. Muži se rozutekli, a když se tam ráno šli podívat, všechny pokácené stromy stály a jenom ta olše, na které se oběsil Strouhal, byla podřezána a opřena o stromy. Svalili ji a dali z ní udělat sloupec, který postavili na rozcestí u Pateřína a nazvali jej „Krbál“. Přijdeme k němu, jdeme-li od Pateřína k Bouzovu podél potoka.

 

Z Řimic :
Jeden občan šel pozdě večer z práce z Nových Mlýnů. Najednou se před ním objevilo několik světýlek, která pořád poskakovala a vzdalovala se. Občan chtěl vyšetřit, co to je a pustil se za nimi. Ale světýlek nemohl dohonit. Po chvíli zpozoroval, že mu něco šustí pod nohama. Shýbl se a ucítil trávu. Viděl, že sešel z cesty a že zbloudil někam na louku. Ale bylo tak tma, že nemohl poznat, kde vlastně je. Rozžehl tedy sirku, ale ta zhasla. A zase se před nám objevilo množství světýlek a občan rozmrzele pravil : „Což vás některé nechytím!“ Rozběhl se znovu za těmi světýlky, a když se mu jedno přiblížilo, sáhl po něm, ale místo světýlka nahmátl hrst bahna. Nedbal toho a spěchal dále. Již se mu nohy bořily do bahna, ale on nic nedbal a pořád dál. Najednou žbluňk! – už byl ve vodě. Tu si vzpomněl, jak si lidé vypravují, že světýlka zatahují chodce do bahna. Dostal strach, neboť byl přesvědčen, že ho bludičky zavedly do bahna. Vylezl z vody a usedl na zem. Přemýšlel, co by měl udělat. Najednou uvidí na klobouku zase to světýlko. Podíval se lépe a vidí, že je to svatojánská muška. Povídá: „Ta světýlka, to jistě byly svatojánské mušky. Chytnu jich několik dětem.“ A zase se honil za nimi, ale ani jednu nechytil. Omrzelo ho to a zamířil domů. Přišel k bříze, naloupal si kůry a udělal si lepší světlo než prve sirkou. Když si tak svítil, viděl nedaleko křoví. Myslil si : „Tam bude jistě řeka. Půjdu podle ní a tak se dostanu dobře domů.“ Namířil si to k tomu křoví a šel podél něho. Šel dlouho a dlouho a teprve, když se začalo rozednívat, zpozoroval, že chodí pořád kolem močálu. Zasmál se tomu a šel domů. Od té doby se tam říká „Na světýlkách“.

 

Židovské jezero
Pod moravními luky u Nových Mlýnů je „Židovské jezero“. Jmenuje se tak proto, že se tam jednou utopil nějaký žid, který se bál jíti přes zamrzlé jezero. Nakonec se odhodlal a šel. Avšak uprostřed jezera se pod ním prolomil led a žid se utopil.

 

Obelisk
V lese Jesinkách nedaleko Chrámu přátelství stojí obelisk, kterému lid říká „komín“. Pověst vypravuje, že v okolí Litovle zuřil jednou hlad a mnoho lidí zemřelo pro nedostatek potravin. Proto byl stavěn tento komín. Každý dělník dostal bochník chleba. Tím prý byl zmírněn hlad.

 

 

 

zdroj : 

Bělolhotský zpravodaj, 1974-1988, 1992-1999, vydalo tehdejší MNV a OÚ Bílá Lhota