Historie velkostatku Haňovice
Proč právě Haňovice ?? Protože historie haňovického velkostatku je neodlučně spjata v letech 1535 - 1848 s naší vesnicí Hradečná. Právě pod nějž totiž v rámci patrimoniální správy patřila naše vesnice jako kapitulní část.
Obec Haňovice leží asi 3 km jihozápadně od Litovle na obou březích potoka Loučky a prochází jimi silnice, jenž spojuje Litovel se Senicí na Hané. Západní část zastavěné plochy tvoří osada Kluzov. Většina plochy katastru obce je vyplněna rovinatým terénem Prostějovské pahorkatiny, do západní části obce zasahují výběžky Bouzovské vrchoviny. Nejvyšší nadmořská výška v obci činí 251 m. Právě Haňovice patří k nejstarším obcím regionu.
Název vsi je v písemných pramenech poprvé zapsán již v roce 1141, a to v latinském tvaru Ganeiouci. V mladších pramenech jsou Haňovice uváděny latinsky jako Hanowicz /1320/, Hoynauicz nebo Honowicz /1384/, Hanyeowicz nebo Hanyowicz /1403-1408/, Haniowicz /1440/, Haniewicz /1446-1459/ nebo Haniovitium /1771/. Německy se obec nazývala Honowitz /1591/, Hannowitz /1676-1718/, Anowitz /1692/ nebo Haniowitz /1720-1945/. Česky poté Hanějovice /1498, 1517 a 1818/ nebo Haňovice /od roku 1526/. Název vesnice je odvozen od osobního jména Haněj, jehož základ tvoří německé osobní jméno Hanno, což znamenalo ves lidí Hanějových. Proto zněl původní název obce Hanějovice a teprve stažením „-ejo-“ na „o“ vznikl dnešní zkrácený název Haňovice.
Starší haňovická pečeť z roku 1749 má tvar oválu. V pečetním poli je oválná barokní kartuš a nad ní stylizovaná šlechtická koruna. Na kartuši je vzpřímená postava světce v dlouhé říze s gloriolou, palmovou ratolestí v levé a rožněm v pravé ruce. tento sakrální motiv prý připomíná patrona místní kaple sv. Vavřince. Legenda zní : Gemein Sigel von Haniowitz. Mladší pečeť je kruhová, v jejím poli, lemovaném vavřínovým věncem, je uprostřed kruhu opět zobrazen sv. Vavřinec. Pečeť je opatřena legendou : Peczet obce dediny Haniowitz 1758.
Ranná historie samotné obce a velkostatku
V roce 1126 se stal olomouckým biskupem vzdělaný duchovní hodnostář Jindřich Zdík, jenž v roce 1141 nechal ve svém skriptoriu poříditi listinu, jenž popisovala veškerý majetek moravské církve. Již tehdy k němu patřily i Haňovice /Ganeiouci/. Až do začátku 14. století jsou zprávy o Haňovicích postrádány a jest známo pouze to, že byly biskupským lénem, jehož držitelé se poměrně často střídali, však zprávy o nich jsou pouze torzovité.
Začátkem 14. století /1318-1326/ měl olomoucký kostel sv. Václava podle popisu lén v Haňovicích 9 lánů, 5 osedlých a krčmu, které patřily vdově po blíže neznámém Burathovi. V roce 1339 držel haňovický manský statek Hynek z Bystřice, který tehdy poukázal své manželce deset hřiven v Haňovicích jako doživotní důchod. Po něm zdědili majetek jeho synové Ondřej a Vítek z Bystřice, přičemž Ondřej obdržel od biskupa půl Haňovic dědičně, což biskupství potvrdilo i jeho synovi Jindřichovi z Bystřice v roce 1403. V roce 1407 je zmiňována také jakási Bětka z Haňovic /Byetce de Hanowicz/. Snad odedávna však patřila část Haňovic také zeměpánovi, i když to potvrzují až zprávy ze začátku 15. století. V roce 1406 totiž věnoval moravský markrabě Jošt nově založenému kartuziánskému klášteru v Dolanech mj. také dvůr v Haňovicích a pustý mlýn. Haňovický dvůr však klášter obratem ruky prodal již v roce 1407 Mikuláši Gestlovi z Choliny. Ve dvacátých letech 15. století zřejmě držel tento dvůr Zbyněk z Kokor.
Od poloviny 15. století byli biskupskými leníky /many/ v Haňovicích majitelé sousedního chudobínského panství. Patřil k nim již v roce 1451 Víšek ze Stříteže, o deset let později Šebor z Drahanovic, v letech 1463-1474 Jan Selitský z Dobré Vody a bratři Jan a Mikuláš z Chudobína. V letech 1518-1526 seděl na Haňovicích Jan Zoubek ze Zdětína a od roku 1542 jeho synové Jáchym a Bernard.
Právě Jáchym Zoubek ze Zdětína dal postavit pravděpodobně kolem roku 1555 v Haňovicích pivovar, čímž vzbudil značnou nelibost měšťanů nedaleké Litovle, jež měla již tehdy uděleno „mílové právo“, které jí zaručovalo, že v okruhu jedné míle /7,6 km/ kolem města nesmí být provozována žádná další živnost, tedy ani vaření piva. Haňovický pivovar, postavený 3 km od města, toto právo pochopitelně porušoval a proto litovelští měšťané již v roce 1557 podali na oba bratry žalobu /půhon/ k biskupskému manskému soudu, který zasedal v Kroměříži. Vyřízení sporu se však odkládalo a zůstal nevyřešen až do smrti obou bratrů /Bernard zemřel v roce 1569 a Jáchym v roce 1571/.
V Haňovicích zůstal Bernardův syn Jan Bohuslav, který je však již v polovině šedesátých let 16. století prodal Janu Pročkovi ze Zástřizl. Jeho zásluhou bylo v Haňovicích, snad na místě bývalé tvrze, o níž se však prameny nezmiňují, postaveno nové vrchnostenské sídlo – renesanční zámek, jehož stavba byla dokončena v roce 1580. Tento letopočet je uveden na kamenném portálu se znakem Jana Pročka ze Zástřizl /lilie a hvězda/. Jan Proček zemřel po roce 1584 a majetek po něm zdědil jeho syn Bernard Prakšický ze Zástřizl. Pro lepší odbyt piva, vyráběného v haňovickém pivovaru, dal postavit kolem roku 1600 v Haňovicích hospodu a také kovárnu. Stávala v poli v místech, kde ze silnice spojující Litovel a Prostějov, odbočovala polní cesty k Rozvadovicím.
V době náboženských třenic na začátku 17. století patřil Bernard Prakšický ze Zástřizl k předním stoupencům moravských protestantů a svůj dům v Olomouci, stojící na místě dnešního Národního domu, dal k dispozici pro jejich tajné schůzky. V tomto domě byli v době stavovského povstání vězněni několik měsíců i olomoučtí kanovníci, zatímco Bernard byl hejtmanem stavovského direktoria. Proto byl po Bílé Hoře odsouzen ke ztrátě majetku a uvězněn na brněnském Špilberku, kde již v roce 1622 zemřel.
Následky třicetileté války pro haňovický statek
Konfiskovaný lenní statek Haňovice daroval císař po Bílé Hoře v roce 1623 olomoucké kapitule. Listinou vydanou 28. srpna 1623 ve Vídni, císař Ferdinand II. potvrdil všechna dřívější privilegia olomoucké kapituly, udělil jí titul „věrná“ i právo zapisovat své statky do zemských desk, dále dům v Olomouci, statek Haňovice včetně mlýna Žargoun /dnešní Šargoun v katastru města Litovle/ a právo na novou pečeť i nové insignie. Zároveň kapitule slíbil ochranu v držení tohoto statku proti cizím nárokům.
Haňovický statek se tímto aktem stal tzv. komuním /společným/ statkem olomoucké kapituly. Tyto komunní statky vznikaly od konce 16. století. Jejich výnos sloužil jak společným potřebám kapituly, tak jejím jednotlivým členům. Kapitule tehdy patřily celkem čtyři komunní statky – vedle Haňovic to byla Velká Bystřice, Tršice a Petřvald. Haňovický statek tvořily vesnice Haňovice, Hradečná, Kluzov, Myslechovice, Měrotín, Savín, Slavětín a Luká. Se statky převzala kapitula také jejich správní záležitosti. Správa jednotlivých statků byla sice zpočátku samostatná, ale postupně získal výsadní postavení velkobystřický hejtman, který se v roce 1679 stal vrchním hejtmanem nad všemi kapitulními komunními statky. O patrimoniální /vrchnostenskou/ a zejména soudní správu se však dělil s kapitulním notářem.
Třicetiletá válka /1618-1648/ přinesla celému kraji zkázu. Snad nejvíce se na zpustošení celé oblasti podíleli v poslední fázi války Švédové, kteří obsadili Olomouc i Litovel a podnikali krátké, ale pustošivé nájezdy do blízkého i vzdálenějšího okolí obou měst. Jejich útoky se pochopitelně nevyhnuly ani haňovickémun zámku, pivovaru či hospodě. Zhoubná válka sice skončila mírem v roce 1648, její následky však trvaly mnohem déle. Situaci poddaných téměř bezprostředně po ukončení války zachytil tzv. lánový rejstřík, tj. berní soupis poddanské půdy, který byl pro haňovický statek pořízen v roce 1676. Podle lánového rejstříku bylo v obci Haňovice 17 starých usedlostí, které válka nijak výrazně nepoškodila, 4 nově osazené bývalé poustky, tj. usedlosti, které zpustly v době války nebo bezprostředně po ní, ale byly opět osazeny, a 2 staré poustky, tj. usedlosti, které zpustly za války a pustými již zůstaly.
Z celkového počtu hospodářů v obci Haňovice byli 4 celoláníci, a to Mathes Cenkl /před ním držel usedlost Michal Weniger/, Georg Wank /před ním Paul Kolmben/, Paul Čep /před ním Thomas Matrig/ a Georg Klein /před ním Andreas Klein/. Každému z nich patřilo 56 měřic půdy zařazené do I. bonitní třídy a rozdělené do 9-12 dílů. Dalším hospodářem v Haňovicích byl tehdy jediný zahradník Georg Čačka /před ním Bartl Čačka/, kterému patřilo 7 měřic půdy, rozdělené do tří dílů. Kromě 4 sedláků a jediného zahradníka bylo v Haňovicích dalších 12 domkařů bez půdy, a to Jakob Strumpfstricker /před ním Michal Hansin/, Georg Jeřábek /před ním Paul Navrátil/, Andreas Wolf /u některých domků není předešlý majitel uveden/, Mathias Knobloch, Fridrich Karger /před ním Georg Schmidt/, Hans Weingart /před ním Paul Holub/, Kaspar Kristin, Augustin Schwarz, vdova Anna Strohschneiderová, Paul Zatloukal /před ním Markus Vyvařil/, Martil Doležel /před ním Georg Jager/ a Georg Sinl /před ním Augustin Schwarz/. V průběhu války zpustlé usedlosti, u nichž však není uvedeno, zda se jednalo o usedlosti selské, zahradnické nebo jen o domky, postupně převzali další 4 hospodáři . V roce 1661 začal hospodařit na poustce po Urbanu Kleinovi Mathaus Knobloch, v roce 1665 na poustce po jistém Roháči Georg Gottwald, v roce 1666 po Andresovi Kleinovi Paul Vogl a až v roce 1670 po Rudolfu Kolinském Mathaus Dokoupil. Za třicetileté války zpustly i další dva grunty - Navrátilovský a Hofmanovský - které zůstaly pusté.
Válkou však nebyly zničeny jen poddanské usedlosti, byla jí postižena také vrchnost, resp. její majetek. V případě Haňovic se jednalo o zámek, pivovar, dvůr i hospodu. S opravou poškozeného zámku, který byl sídlem vrchnostenského úřadu pro celé panství, začala kapitula v roce 1678. Renesanční jednoposchoďová budova dostala mj. novou barokní mansardovou střechu s četnými ozdobnými vikýři. V roce 1685 byly k zámku přistaveny hospodářské budovy vrchnostenského dvora a v roce 1686 nový pivovar, který byl větší než původní a během dvou dnů se v něm mohlo uvařit 25-30, sudů piva. Původní pivovar, válkou zničený, stál ve vsi a zmiňuje se o něm listina z roku 1691, kdy kapitula prodala panský dům, stojící na místě starého pivovaru. V roce 1676 byla znovu postavena či opravena stará hospoda při litovelsko-prostějovské silnici. Opět ovšem byla trnem v oku litovelským měšťanům , kteří ji značně poškodili. Vrchnostenský úředník v Haňovicích Vojtěch Hrabal ji dal postavit znovu a při ní nechal vystavět i kovárnu. V září 1677 následovala další trestní výprava litovelských měšťanů, kteří „řádili zle: kovárnu rozbořili do základů, v hospodě rozbili nářadí, okna, dveře polámali, studni zkazili a vše, co ve sklepě od piva a kořalky bylo, do poslední kapky vypili“. Kapitula se rozhodla potrestal Litovel jiným způsobem, a to tak, že svým poddaným město Litovel zapověděla, tj. nesměli Litovli nakupovat ani prodávat. Teprve v roce 1678 byl spor vyřešen smlouvou mezi kapitulou a městem Litovlí. Kapitula se v ní zavázala, že zruší haňovickou kovárnu, hospodu však ponechá s tím, že hospodský nesmí obchodovat s obilím ani provozovat řeznickou živnost. Zároveň slíbila, že v okruhu jedné míle od města nezřídí žádnou další hospodu, kovárnu ani jinou řemeslnickou živnost. S tím měšťané souhlasili a slíbili, že haňovickou hospodu nechají na pokoji.
Správa, fungování a hospodářství komunního statku
Až do zrušení poddanství v roce 1848 zůstaly Haňovice spolu s dalšími 7 vesnicemi součástí komunního statku olomoucké kapituly. V rámci celého statku byly a zůstaly přirozeným správním i hospodářským centrem právě Haňovice.
Nejnižší články správy, resp. samosprávy představovali v každé vsi rychtáři, kteří byli prostředníky mezi vrchností a poddanými. Jejich povinností bylo vybírat poddanské platy i naturální dávky a odvádět je vrchnosti, dohlížet na plnění stanovených robotních povinností a udržovat ve vsi pořádek. Měli však i nižší soudní pravomoc a do jejich kompetence spadalo řešení drobnějších sporů.
Rychtáři podléhali vrchnímu hejtmanovi statku, jehož funkce však zanikla v roce 1772, kdy olomoucká kapitula zřídila tzv. Ředitelství kapitulních statků /ŘKS/. Do jeho čela byli vždy na dobu dvou let voleni jako ředitelé dva kanovníci. Ovšem i po vzniku tohoto ředitelství měl každý statek svůj vrchní úřad. V případě haňovického statku byl sídlem vrchního úřadu haňovický zámek či spíše zámeček. Byla to jednopatrová budova, vystavěná z kamene a cihel. V jejím přízemí se nacházely tři úřední místnosti, místnost pro služebnictvo a kuchyň, v prvním patře poté tři pokoje, velká předsíň, kuchyň a dvě komory.
Až do roku 1810 vykonával vrchní úřad, podřízený ŘKS, správu ve věcech poddanských, hospodářských i soudních, ale v tomto roce byla justiční správa kapitulních statků svěřena magistrátům. V případě haňovického statku se jednalo o magistrát v Litovli. V letech 1810-1848 vykonával funkci justiciára pro haňovický statek justiciár velkobystřického statku a v roce 1848 podléhal statek po této stránce ovšem jen na krátkou dobu, kapitulnímu justiciárovi. Haňovický statek byl poměrně malý rozlohou i počtem usedlostí. Vzhledem k jeho poloze a přírodním podmínkám, nedával olomoucké kapitule příliš možností k tomu, aby v jeho rámci šířeji rozvinula podnikání ve vlastní režii. Rybníkářství mělo po třicetileté válce svůj zenit již dávno ze sebou, nedostatek potřebných surovin nedovolil rozvoj železářství a s ním spojených hamrů a ani lesy nebyly nijak rozsáhlé. Proto patřil k vrchnostenským podnikům pouze haňovický pivovar, palírna, dvůr a dva mlýny, z nichž jeden byl ve vsi a druhý tzv. Žargoun, byl postaven na ramenu Moravy zv. Příkopa /též Mlýnský potok/ mezi Litovlí a Rozvadovicemi. Po třicetileté válce přibyl další vrchnostenský dvůr v Savíně, v 19. století je v této vsi zmiňována i vrchnostenská pila a v Haňovicích cihelna.
O tom, do jaké míry plnily tyto podniky kapitulní pokladnu, přinášejí informace účty dochované v téměř souvislé řadě od roku 1667. Byly vedeny pololetně, tj. vždy od sv. Jiří /24.4./ do sv. Václava /28.9./ a od sv. Václava do sv. Jiří. Součet jejich příjmů a výdajů nabízí vcelku plastický pohled do vrchnostenského podnikání.
Např. v době od sv. Václava 1667 do sv. Jiří 1668 představoval celkový příjem z haňovického statku 4.857 zlatých a zcela jednoznačně byl nejvyšší položkou příjem z pivovaru ve výši 3.088 zlatých /64 procent/. Součástí pivovaru byla nejen místnost, v níž se vařilo pivo, ale také sušírna sladu, sladovna, dvě tzv. spilky, byt sládka a také byt vrchnostenského bednáře.
Na druhé místo se řadil příjem z haňovického dvora. Při něm se chovalo kolem 500 ovcí, 60 vepřů, 40 kusů hovězího dobytka a drůbež, nikoliv však koně /ti jsou zaznamenáni až v 18. století/. Zřejmě tomu bylo tak proto, že potažní práce mohly stejně dobře tehdy vykonávat potahy kravské nebo volské. Na polích, patřících ke dvoru, se pěstovaly hlavně obilniny /pšenice, žito, oves, ječmen/, ale i hrách, čočka, proso, pohanka, konopí a také chmel, teprve později vikev a jetel /o bramborách se prameny nezmiňují/. Přebytky z produkce dvora prodávala vrchnost většinou na týdenních trzích v blízké Litovli. Jejich prodejem získala např. v letech 1667-1668 271 zlatých, z nichž nejvyšší položku představoval příjem za prodej ovčí vlny /109 zlatých/. Dalších 93 zlatých získala kapitula za prodej dobytka /vepři, krávy, voli, ovce/ a jen 69 zlatých za prodej hrachu a pohanky.
O polnostech, patřících k vrchnostenskému dvoru, přináší bližší informace až tereziánský katastr z roku 1750. Tehdy byl dvůr zařazen do kategorie s násevkem 4 zrn, což znamenalo, že po odečtení obilí na další osev se z každého zasetého zrna sklidila čtyři zrna nová. Ke dvoru tehdy patřilo 54 staromoravských měřic polí, 3 měřice 7 achtlů zahrad a louky, z nichž se mohlo sklidit 8 fůr sena a 3 fůry otavy. Ke dvoru v Savíně /násevek 3 zrna/ patřilo v téže době 190 měřic 2 achtle půdy, 49 měřic 6 achtlů leželo ladem, zahrady měly měřice a 3 achtle a z luk se sklízelo v průměru 16 fůr sena a 7 fůt otavy. Půda byla natolik úrodná, že ji stačilo hnojit jen jednou za pět let. Ke dvoru patřily vedle chlévů také stodoly, sýpky, ovčín na Rampachu, byt drába a ovčáka.
Stálými položkami vrchnostenských příjmů byly platy z empfyteuticky /dědičně/ prodaných mlýnů a později i šenků. Z menšího mlýna ve vsi se dvěma složeními se platilo 22 zlatých, z většího Žargounu se šesti složeními 116 zlatých. Na žargounský mlýn dosazovala vrchnost svého mlynáře a zabezpečovala mu mletí tím, že poddaným nařídila mlít pouze v tomto mlýně, což bylo často předmětem sporů. Položku příjmů zvyšovaly i platy z obou haňovických šenků – z vesnického dával šenkýř ročně 50 zlatých, z polního 40 zlatých. Na mlýny i šenky se vztahovala povinnost tzv. laudemia, tj. v případě prodeje, byť z otce na syna, musel nový majitel zaplatit do kapitulní pokladny 10 procent kupní ceny. Haňovická palírna přinášela kapitule roční zisk kolem 70 zlatých a později byla pronajímána.
Ve srovnání s těmito položkami byly velmi malé příjmy z prodeje dřeva /24 zlatých/ nebo příze, kterou v rámci povinností tkali pro vrchnost poddaní /rovněž 24 zlatých/, a zcela zanedbatelné byly zisky např. z prodeje medu a vosku /5 zlatých/ nebo z mýta /2 zlaté/. Do kolonky příjmů se pochopitelně zapisovaly také finanční částky, odváděné poddanými, o nichž bude pojednáno následně. I když se tyto ukazatele rok od roku pochopitelně podle okolností měnily, jejich základní proporce zůstávaly po celá desetiletí bez podstatných změn.
Haňovice sice byly po celé období feudalismu správním a hospodářským střediskem statku, nikdy se však nestaly jeho centrem církevním a duchovním. Bylo to dáno zejména tím, že v Haňovicích nikdy nebyl kostel a jejich obyvatelé byli odedávna přifařeni k cholinskému kostelu Nanebevzetí Panny Marie. V tomto kostele i mj. i náhrobek jednoho z posledních šlechtických majitelů Haňovic, Jana Pročka ze Zástřizl. Na cholinské faře tedy rovněž byly vedeny matriky pro Haňovice /rodná od roku 1631, oddací od roku 1641 a úmrtní od roku 1677/.
Život poddaných
Půda, kterou poddaní obhospodařovali, nebyla jejich majetkem. Měli ji pouze dědičně pronajatou a za tento pronájem odváděli vrchnosti pravidelný roční plat, odevzdávali naturální dávky a konali pro ni robotu. Usedlosti včetně polností i domky většinou přecházely z otce na syna, mohly však být i prodávány, kupovány či odkazovány. Poddaní plnili povinnosti trojího druhu - vůči církvi, státu a vrchnosti.
Poddanská půda /rustikál/ podléhala pozemkové dani, kterou vybírala vrchnost a odváděla ji panovníkovi. Tato tzv. kontribuce představovala finanční částku, jež poddané značně zatěžovala. Daleko rozmanitější byly ovšem povinnosti, které měli poddaní plnit vůči vrchnosti, tedy olomoucké metropolitní kapitule. O těchto povinnostech však přinášejí zprávy až prameny ze druhé poloviny 17. století, zejména urbáře z let 1686 a 1692.
Základ peněžních platů představoval gruntovní plat, odváděný ve stejné výši na sv. Jiří a sv. Václava. V 17. století dostávala vrchnost od poddaných kromě toho rovněž plat za tzv. obnovení rady, a to od každého osedlého 15 krejcarů. Statek měl v roce 1668 celkem 64 osedlých a celková suma za tzv. obnovení rady představovala 16 zlatých. Stejnou finanční částku získala kapitula za tzv. krmáš a dalších 15 zlatých měla z vinného šenku. Tyto platy se v 18. století už neobjevily. Gruntovní plat naopak zůstal nezměněn až do zrušení poddanství.
K naturálním dávkám patřilo původně i odvádění slepic, vajec a obilí. Tyto povinnosti byly ovšem poměrně brzy regulovány, tj. přeneseny na plat. Podobně jako naturální dávky byla regulována i povinnost poddných příst pro vrchnost přízi, tj. sedláci i zahradníci místo ní odváděli každoročně po 15 krejcarech. I tuto částku platili až do zrušení poddanství v roce 1848.
Zřejmě nejtíživější povinností však byla robota, spojená většinou se zemědělskými pracemi. Sedláci robotovali s vlastním potahem, zahradníci, domkaři i podruzi /hofeři/ konali pro vrchnost pěší robotu s vlastním nářadím. Vzhledem k množství poddaných a poměrně malému dvoru se stávalo, že vrchnost všechen robotní potenciál poddaných ve skutečnosti nepotřebovala a nevyužívala, a proto části poddaných robotu regulovala. Stát v záležitosti robot do vztahu mezi vrchností a poddanými původně nijak nezasahoval. Situace se změnila až po vydání robotních patentů z let 1713 a 1738, z nich první stanovil např. maximální robotu na tři dny v týdnu a zakazoval vrchnosti zvyšovat dávky, podle druhého měla robota trvat jen deset hodin denně s dvouhodinovou přestávkou apod. Tato ustanovení však byla v praxi velmi často porušována. Změnu v situaci poddaných přinesl další robotní patent z roku 1775, podle něhož byla výše robot stanovena jednotně bez ohledu na dosavadní obyčeje, a to podle výše kontribuce, kterou poddaní odváděli.
Zásadní převrat v robotních povinnostech poddaných znamenala aboliční smlouva, jejíž podstatou byla parcelace /rozdělení/ půdy vrchnostenského dvora mezi poddané a převedení roboty na peněžní plat. Aboliční smlouva byla s poddanými celého statku uzavřena na haňovickém zámku dne 6. října 1787 a zůstala v platnosti až do zrušení poddanství a roboty v roce 1848. Konečný text zákona byl schválen 7. září 1848 a na jeho základě se poddaní stali plnoprávnými občany a vlastníky půdy, kterou obdělávali mnohdy po celé generace. Zároveň byli zbaveni i finančních a naturálních břemen včetně církevního desátku.
Po zrušení poddanství a patrimoniální správy, tedy i rozpadu haňovického velkostatku, se jak obec Haňovice tak i obec Hradečná, staly samostatnými obcemi v rámci nově utvořeného okresu Litovelského. Zde tedy končím s historií velkostatku a obce Haňovice, neboť od této doby si defacto šla naše obec Hradečná svojí vlastní cestou. Obci Haňovice se tedy dále již věnovati nebudeme.
Demografie ve vesnicích haňovického velkostatku v roce 1834 /počet domů /počet obyvatel :
Haňovice / 44 / 278
Hradečná / 29 / 217
Kluzov / 22 / 138
Luká (díl) / 15 / -
Měrotín / 41 / 316
Myslechovice / 45 / 306
Savín / 25 / 246
Slavětín / 38 / 262
celkem / 259 / 1763
pečeť Velkostatku Haňovice
Páni nad Haňovicemi ...
Jan Felix Želecký rytíř z Počenic, pocházel ze staré moravské o vlast značně zasloužilé rodiny. Narodil se asi 1671 v Brně. Byl synovcem opata Želeckého z kláštera Hradiska u Olomouce. Službě Boží se zasvětil tonsurou v Olomouci 11.3.1690, na kněze byl vsyvěcen 29. srpna 1695 v Praze. Trienium studoval v Rímě jako alumnus Germanika od 9.11.1691 - 9.11.1694. Na doktora teologie a filosofoe byl promován tamtéž 2.11.1698. Za nesídelního kanovníka olomouckého byl zvolen 14.5.1690 po smrti Jana Kašpara Hausera. proboštem v Kroměříži byl jmenován 18.11.1696. Byl také kanovníkem vratislavským. Za sídelního kanovníka olomouckého byl přijat 10.8.1701, prelátem arcijáhnem byl jmenován 7.5.1727. Zemřel jako kanovník senior 2.3.1731 v Brně.
Otto Karel Kryštof hrabě Thürheimbu. Narodil se 18.12.1664. Trnium studoval v Římě jako alumnus Germanika v letech 1683 - 1687. Nesídelním kanovníkem olomouckým se stal 13. září 1694. Za sídelního byl přijat 22. prosince 1702 se stal závoveň i kanovníkem řezenským. Arcijáhnem brněnským byl jmenován 21. dubna 1709. Zemřle na mor 14. srpna 1715 a pohřben byl následujícího dne v Katedrální kryptě v dómě. Ve své závěti z 4. srpna odkazuje, aby se klášterům v den jeho pohřbu dalo 500 florenů, chudým, vězňům a studentům 215 florenů, na aniversaria na dómě 600 florenů, ve farním kostele v Atzbach 200 florenů, třem olomouckým mariánským družinám 150 florenů, kapli v Loretě na dómě 150 florenů, aby se z jejiho úroků každoročně na svátek Neposkvrněného početí po kompletáři vždy bylo slavnostní kázání o P. Marii s litaniemi, tak jak je tomu zvykem v kostele sv. Petra o Navštívení P. Marie, o Hromnicích. Tomuto značně chudému kostelíčku věnoval 100 florén.
zdroj :
Zemský archiv v Opavě, fond Velkostatek Haňovice, sign. 8679
Paměti obcí Haňovice a Kluzov, Stanislava Kovářová, 1999, ISBN 80-85973-74-X
Registra Gruntovní dědiny Hradečná u Litovle, Jan Stoupal, Javorník 1955
