z pamětní knihy - život před první světovou válkou

01.10.2016 16:10

 

Tento článek je součástí uceleného tématu Pamětní kniha obce Hradečná

 

 

Život v naší vesnici vypadal v době před první světovou válkou docela jinak než v době poválečné, kdy přátelské a sousedské soužití mnohdy ustoupilo kastovnictví a stranickému politikaření. I způsob hospodaření se poválce podstatně změnil.

Jelikož se v dřívějších dobách pěstovalo u nás velmi mnoho lnu, značnou část roku zabrala práce s jeho zpracováním. Po umoknutí se len z celé obce sušil ve zvlášť k tomu účelu zřízené „pazderni“, lámal se a potíral. Tuto práci vykonávaly většinou starší ženy, které se v tom zvlášť dobře vyznaly. Práce byla rozdělena na „šichty“ a trvala tak dlouho, až všechen len z obce byl zpracován. Před pazdernou býval velký trávník, který při pěkném počasí sloužil jako společný jídelní stůl. Z dědiny byla donesena „papule“ od toho jemuž se len právě zpracovával, na trávník vysypán hrnec „jablek“ a počalo společné stolování. Po krátkém odpočinku se zase pracovalo o překot, aby se ukázalo, která žena to nejlépe umí a nejvíc „kloubů“ nadělá. Jelikož plat za tuto práci býval dosti hubený, pomáhala si některá „třenice“ tím způsobem, že část vytřeného lnu při vhodném okamžiku upustila do pazdeří a toto příležitostně s takto uschovaným lnem „uklidila“. Sobě trochu pomohla a sedlákovi moc neuškodila.

Pozemky, na nichž se po válce u nás pěstovala cukrovka, byly dříve vyhrazené pro osev bobů a pšenice. Této se u nás dříve dařilo lépe. Aby pšenice nepoléhala, musela se někdy i dvakrát přežít a tímto způsobem získávalo se hojnost dobré jarní zelené píce.

Koně u sedláka v době po jarním setí většinou odpočívali a volně se popásali na pastvištích, kterých bývalo kolem Hradečné dost. Teprve když byl postaven cukrovar v Hejčíně, počal se tam dovážet ze zdejšího okolí vápenec. Když poté počalo ve větším měřítku se stavbou okresních silnic a byly vystaveny cukrovary v Uničově, Mohelnici a Litovli, byly otevřeny „v Rokytí“ vápencové lomy a „furvak“ rozmohl se u nás v dosti velkém rozsahu. „Císařská“ silnice bývala plná povozů, kolikrát 40 i více jelo jich za sebou se štěrkem a vápencem. Hrkot vozů, křik a zpěv formanů se rozléhal ve dne v noci. Na udržování silnic bylo vybíráno na určitých místech „mýtné“. V našem okolí nejbližší mýto stávalo v Nasobůrkách, kde se z jednoho koně zapřaženého ve voze, vybíralo 4 kr. mýtného. Lidé ve skalách při lámání kamene a tlučení štěrku našli nový zdroj obživy.

Postavením lokální dráhy z Litovle do „brodků“ v roce 1913 se „furvak“ sice hodně podvázal, na druhé straně se to však vyvážilo postavením kruhové vápenky a drtiče, kde se zaměstnávalo mnoho mužů z okolí za dosti slušnou mzdu.

 

Před rokem 1850 se skoro všechno obilí žávalo u nás srpem, který později ustoupil kose a v době poválečné poté i žacímu stroji. Na podzim po zasetí a sklizni brambor bylo počato s mlácením obilí cepy a tato práce trvala mnohdy celou zimu někdy až do velikonoc. Když se večeřelo, přicházeli mládci do „jizby“, kde při praskotu ohně v peci spravovali cepy, mezitím co přadleny po poklizení dobytka chystaly kolovraty, aby mohla nastat veselá přástka. Jídla, která se sestávala většinou ze „syrovážné“ „česnečky“ a „zelné“ vařívala se v peci, do které se nádobí stavělo a vytahovalo malými vidlemi. Občas přicházívali malí kominičtí učni zvaní pecouši, ti vlezli do kamen a tato vlastním tělem prometli.

Každý sedlák měl už obyčejně, své lid i a tito s kofrem byli počítáni skoro jako členové jedné rodiny. V době kolem velikonoc těšívala se chasa na „cvičení“. Ne snad na otázky, které kněz chtěl mít zodpovězené, hlavně však proto, že pěkně ustrojení chlapci i děvčata se společně sešli v jedné místnosti. U nás se odedávna cvičení odbývalo “na staré rychtě“ dom. čís. 4, později v hostinci u Smékalů na dom. čis. 17.

Do kostela chodívala chasa, odrostlejší místní chlapci i děvčata společně. Scházeli se obyčejně na „trávníku“, kde později byla vystavěna Rolnická mlékárna, odkud chodívali v povznešené náladě pěkně ustrojeni a v průvodu do kostela. Nejvíc se těšívali na „Vzkříšení“, které bylo odbýváno většinou s muzikou.

„Pod lipami“ a u „kapličky“, kde bývala obyčejně složena kupa dlouhého dříví, bylo místo pro hry těch mladších. Když zaznělo na večer klekání na dědině vše ztichlo a děvčata musela obyčejně ke kolovratu. Je ovšem pravda, že i za tohoto nočního ticha se prováděly všelijaké kousky. Tak mnohý sedlák nemohl ráno nalézt brány až tyto našel po dlouhém hledání na střeše své stodoly.

 

Při muzice nebyl činěn žádný rozdíl mezi dívkou, pacholkem a sedlákem. Sedláčtí chlapci když měli před muzikou prázdnou kapsu, chodívali chytat „schoře“ a když tohoto dobře prodali, pak se měla dobře chasa i muzikanti. Na trh vozívali obyčejně sedláci obilí i těm, kteří neměli potahů neměli a stalo se nejednou, že po trhu sedlák odevzdával peníze za schoře, který utekl z jeho vlastní sýpky. Starým a odsouzení hodným zlozvykem zdejší mládeže byla hra „na patersky“. Mezi mužskou mládeží, většinou školáky z Hradečné a Pateřína panovala stará řevnivost, která se obyčejně v neděli a svátek vyrovnávala bitkou kamením. Chlapci obou vesnic se vzájemně vyprovokovali k bitce, která se obyčejně odehrávala na lukách mezi Hradečnou a Pateřínem. Hradeckým někdy v tomto boji pomáhali měrotínští a paterským zase červenolhotští, takže se někdy tato bitka odehrávala v dosti velkém měřítku a luka po tomto boji byla plná kamení. Leckterý chlapec přišel v pondělí do školy s poraněným okem nebo rozbitou hlavou, kde mu poté pan učitel za poranění ještě přidal. Obě strany měly pro útok terén dosti příznivý, jelikož se postupovalo z protilehlých vršků dolů. Když však poražená strana musela couvat zpět proti kopci, šlo to špatně. Strana která boj vyhrála, poté táhla z boje vítězoslavně domů, když byla převaha vítězné strany příliš veliká, což bývalo častěji na straně hradeckých, tato hnala poražené před sebou až prošli celou nepřátelskou obcí na důkaz, že se nikoho nebojí, načež se s hrdým sebevědomím vrátili se do své dědiny. Toto se stalo však jen v případě, když pomáhali „ti starší“. Měl li však někdy jít chasník z Hradečné někam přes Pateřín, nebo opačně, tu se mu raději velkým obloukem vyhnul, aby tam nedostal výprask. Toto napětí mezi chasou hradeckou a pateřínskou se vybíjelo někdy i u muziky a trvalo jistě přes sto let. V době kdy autor psal pamětní knihu již ustalo.

 

Předválečnou událostí místního významu, byla primice dvou kněžích z naší osady a sice P. Františka Knajbla z dom. čís. 16 v roce 1891 a též P. Josefa Smékala z dom. čís. 1. v roce 1903. Obě primice se slavily velmi okázale a vyzněly v krásnou místní slavnost. Po vysvěcení prvního jel tomuto rolník František Melhuba z dom. čís. 12 s kočárem naproti, načež asi za 3 neděle byla odbývána velká slavnost primiční. Otec primičního rol. Melichar Knajbl mezitím dal cestu ke kostelu na svůj náklad opravit a primiciant šel za zvuků hudby v slavném průvodu do kostela, jehož se zúčastnila celá dědina. Po slavnosti v kostele byla poté odbývána velká trachtace doma, na kterou zase bez výjimky byli sezváni všichni lidé z obce. Jídel a pití bylo až nazbyt, takže mnohým lidem jichž žaludek nebyl na takovou dobrotu zvyklý, bylo z toho na druhý den nanic. Druhá primice byla odbývána za dvanáct roků později roku 1903. Premiciantovi P. Josefu Smékalovi jeli odrostlejší chasníci z Hradečné a Měrotína naproti koňmo až k Litovli. Některý z nich jel bez sedla, druhý měl příliš krátké kalhoty, třetí se zase bál vypůjčeného koně atd., takže ta „kavalerie“ když poté spustila hudba působila místy skoro komicky. U Mlékárny byla postavena slavobrána a na novosvěcence zde čekaly družičky, hudba a spousta lidí jak místních tak i z okolí. Na dolním konci a nahoře v dědině byla umístěna dvě „národní děla“, která obsluhovali „ ostrostřelci“ Jan Procházka a Antonín Řmot. Po uvítání, za zvuků veselého pochodu byl pak odveden novosvěcenec do domu svých rodičů. Večer byl uspořádán lampiónový průvod a všechna okna byla osvětlena. Též pozdější hostina primiční byla skvěle vybavena a sezváni k této byli všichni lidé z dědiny.

 

Velice rušný život panoval u nás koncem roku 1902 a začátkem roku 1903, kdy rolník Josef Melhuba rozprodával svoji usedlost. Koupě a úmluvy se uskutečňovaly většinou za noci, takže z rána věděla dědina již o nové události.

Významnou předválečnou událostí bylo též založení Sboru dobrovolných hasičů v naší obci v roce 1908. O tomto významném počinu jest v pamětní knize též zmíněno, avšak já toto téma zde již nebudu rozvádět. Podrobnější informace o vzniku a fungování dobrovolných hasičů v naší obci jsou uvedeny v jiném díle.

 

zdroj : 

Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským