z pamětní knihy - život za první světové války
Tento článek je součástí uceleného tématu Pamětní kniha obce Hradečná
Již dlouho před touto hroznou válkou žili naši občané v předtuše čehosi tísnivého. Kronikář vzpomíná, že již v roce 1911 si lidé vykládali, že prý v roce 1916 má být světová vojna. Mnozí sice zase naopak tvrdili, že dokud bude starý císař František Josef na světě, že žádná vojna nebude - leč bohužel trpce se zklamali. Začínalo krásné léto roku 1914 a čeští sokolíci slétli se do Brna vzájemně se poznat, pochlubit se před národem svojí početností a dosud vykonanou prací a též německému Brnu ukázat že český národ sehnal již pěknou armádu pravých vojáků. Všude bylo plno nadšení - leč tato radost dlouho netrvala. Právě v tyto sletové dny ke konci června objevil se jednoho dne ráno na věži měrotínského kostela černý prapor. Lidé měli zato, že zemřel nějaký církevní hodnostář, avšak skutečnost se ukázala horší. Téhož dne odpoledne již lidé věděli, že v Sarajevu byl zavražděn byl následník trůnu rakouského a že sokolský sled v Brně v důsledku toho musel být předčasně ukončen.
Zanedlouho poté v noci ke konci července byla dědina vzbouřena u nás neobvyklým zahučením automobilu. To posel úřední přinesl ke starostovi zprávu o vyhlášení mobilizace. A brzo ráno na druhý den obecní buben zarachotil dědinou a obecní sluha oznamoval shluklým občanům že je vojna. Nastalo chvilku ticho, bylo vidět jakousi bezradnost a skleslost. Vzápětí však ozýval dědinou křik, naříkání i proklínání. Práce všude zůstala stát, lidé za dědinou zaměstnaní utíkají domů. Za chvíli po odbubnování bylo vidět zablesknout se v uličce u Grézlových četnický bajonet. To strážmistr Cabejšek z Bílé Lhoty přišel s přísnou tváří shánět vojáky. Úsečným hlasem rozkazoval kdo má do 24 hodin narukovat. Odevšad bylo slyšet pláč, členové rodiny toho jež má narukovat sklesle se vlekli do svých příbytků, kde nastávaly okamžiky, které je těžko popsat. Muži zdraví a plní síly pořizují poslední vůle…….
Naši vojáci umluvili se, že budou rukovat zajednou. Byla právě neděle a tak se většina šla do kostela vyzpovídat. Mezitím byl u Patáků na čís. 4 nachystán žebřinový vůz a na něj byly naloženy kufry a balíčky a vojáci loučící se se svými milými nasedali a opouštěli svoji milovanou dědinu - někteří z nich naposledy. Snad jediný, který s radostí rukoval byl mladý voják Emanuel Smékal z čís. 10, domů se však víc nevrátil. Když dojeli k soše Panny Marie na rozcestí silnice k Měníku a Bílé Lhotě, zadíval se každý dlouze na Hradečnou a František Grézl z čís. 7 povídal : „Chlapci - kolik z vás ji bude ještě vidět“. Ani on sám ji však více neuviděl.
První kteří narukovali byli - Antonín Gottwald, Antonín Seifert, Josef Vaňák, František Paták, František Grézl, Emanuel Smékal, Jan Smékal, František Smékal, Jan Sova a Josef Pinkava. Den před odjezdem vojáků v sobotu museli opustit svoji stáj první nejsilnější koně z Hradečné - od Řmotů z čís. 28, od Patáků z čís. 4 a od Gottwaldů z čís. 5. Těsně před vyhlášením všeobecné mobilizace 26. července byli povoláni zdejší záložáci Podivinský Vratislav, Grézl Alois a Grézl Jakub. Následně jmenovaní hradečtí vojíni byli povoláni z místa svého dosavadního působiště, někteří z nich o nějaký čas později - Krček Adolf, Smékal Václav, Paták Adolf, Havlíček Ignác, Paták Alois, Gottvald Vojtěch, Aigl František, Kadlec Štěpán, Havlíček Josef, Gottvald František, Procházka Josef.
Lokomotiva právě dostavěné místní dráhy Litovel - Mladeč odvážela první svoje pasažéry. Zně byly v té době v plném proudu, jenže na místa statných mužů sekáčů, musely nastoupit většinou utrápené ženy. Noviny oznamovaly první ztráty na srbském bojišti a vypovězení války Rakousku, Ruskem a Francii. Z bojiště začaly docházet první lístky polní pošty /Feldpost/, jakož i fotografie mužů ve vojenských stejnokrojích. Koncem srpna došla zpráva o prvním raněném z naší obce, kterým byl František Paták, kterému byly na ruském bojišti prostřeleny prsty u pravé ruky.
Koncem října byl odbýván v Chudobíně odvod koní při kterém si vojenští páni vybrali následující koně - od Patáků z čís. 4 koně jednoho, od Grézlů z čís. 7 koně jednoho, od Havlíčků z čís. 16 koně dva, od Řmotů z čís. 28 koně jednoho a od Svozilů z čís. 36 též koně jednoho. Ke dni 31. října byla nařízená první rekvisice obilí při které naše obec dodala 20q rži. Rekvisičním komisařem byl ustanoven p. Vl. Juráš nadučitel v Měrotíně a to pro obvod 12ti okolních obcí. Jako odhadce chodil s ním zprvu p. Řmot, později p. Josef Papajk rolník z Měrotína. Subkomisařem válečného Obilního ústavu byl jmenován p. Josef Vitoul továrník v Měrotíně.
Zatím se Rusové tlačili ke Krakovu a po dědině začali lidé vykládat, že budou brzy u Svatého Kopečku a tak lidé začali uvažovat kam se schovají. Kdež toto se nevyplnilo. A nevyplnila se ani slova Německého císaře Viléma který řekl, že než listí ze stromů opadá že bude po válce. Naopak, přišel rok 1915 a válka nabývala vždy větších a větších rozměrů. Rekvisice všeho druhu zboží jakož i vojenské přehlídky domobranců opakovaly se co měsíc. Dále jsou uvedena jména odvedených branců dle pořadí jednotlivých přehlídek.
1. přehlídka, leden - Aigl Josef, Grézl Adolf, Valouch Jan
2. přehlídka, leden a únor - Svozil Bohumil, Havlíček Ladislav, Vaňák Adolf
3. přehlídka, březen a duben - Vaňák František, Vaňák Jan, Příkopa Josef, Krček Josef, Lexmaul Adolf
4. přehlídka, červen - František Šulák
5. přehlídka - po předchozím propuštění znovu odvelen Svozil Bohumil
6. přehlídka, srpen - Smékal Jaromír, Horák Josef
Dne 22. dubna byla opět nařízena rekvizice mosazi. Byly odevzdávány hlavně kliky od dveří a svícny. Byly sebrány 4 kg. Posléze 29. dubna byl rekvírován ostnatý drát, kterého bylo sebráno 32 kg. Dále dne 4. května proběhla rekvizice mědi, zinku a mosazi. Bylo sebráno 143,5 kg mědi, 38,5 kg mosazi a 3 kg zinku. Dne 6. května byl odbýván odvod koní při kterém byl odveden od Procházků z čís. 6 kůň jeden, od Gottvaldů z čís. 5 koně dva, od Havlíčků z čís. 16 kůň jeden a rovněž tak od Smékalů z čís. 12. Krátce poté bylo zrekvírováno v obci 4 q ovsa.
Dne 18. srpna v den nejvyšších jmenin Jeho Veličenstva, bylo obci nařízeno zúčastnit se zarážení hřebů do „Wehrmana“ na náměstí v Litovli. Za zaražení 1 hřebu platila se 1 K. Zakoupen byl též prapor za 7 K, kterého se potom užívalo při patriotických slavnostech po celou dobu války. Po celý měsíc září prováděla se rekvisice vlny a kaučuku. Byly to hlavně gumové obruče z aut a motocyklů, avšak u nás se nic podobného nesehnalo. Jelikož tažné síly byl velký nedostatek, opozdily se velmi jarní polní práce takže ještě počátkem května se sel ječmen. Obilí sice uzrálo, bylo však už méněcenné. V tomto roce byli odvedeni k pracovním oddílům v blízkosti fronty Jan Hapl a Jan Příkopa, poslednější však brzy na to pracovní povinnosti zproštěn.
Počátkem roku 1916 se opět počaly konat přehlídky branců a byli odvedeni :
7. přehlídka, leden - padesátníci Aigl Jan, Rozman Josef a Horák Antonín
8. přehlídka - Valouch František
9. a 10. přehlídka – nikdo nebyl vybrán, neboť už nebylo z čeho vybírat
11. přehlídka - 18ti letí chlapci Řmot a Krček
Při rekvisici koní v tomto roce byl odebrán jeden kůň p. Smékala Josefa z čís. 15 a jeden kůň p. Františka Podivinského z čís. 11. V půl roce byla opět prováděna sbírka vlny, přičemž se jednalo hlavně o soukenné hadry, dále kaučuku, cínu a olova. Sebráno tohoto materiálu bylo dohromady asi 35 kg. Dne 17. října se prováděla rekvisice kostelních zvonů při čemž byl odebrán i zvonek z naší kapličky. Tuto práci provedl u nás za pomoci druhých domobranec Josef Skopal z Ješova. V úterý 21. listopadu byla provedena v obci rekvisice potravin za účasti ozbrojených vojáků. Sebralo se zde 10,2 kg pšenice, 940 kg rži, 759 kg ječmene, 1.235 kg ovsa a 122 kg mouky. To už před tím měl každý předepsáno kolik může sníst a jak jídlo může omastit. Na osobu tak připadlo 192 kg nesemletého obilí na rok. Na úředním tištěném formuláři se vypočetlo kolik komu obilí narostlo, kolik potřebuje pro rodinu, dobytek a na setí a ostatek za úředně stanovenou cenu musel odevzdat. Kdo svůj přebytek ať už ho měl nebo ne odevzdal byl prohlídky ušetřen, kdo ne tam se šlo hledat. A běda kde se našla zásoba uschovaná. Bez milosti se vše sebralo bez náhrady a majitel byl navíc potrestán. Vojenským bajonetem se to dosti dobře proštarovalo. Rozumí se, že žaludku úřední dávka nestačila a že se schovávalo všeobecně a kde se dalo i když se někdy většina uschovaného zkazila. Tak bylo obilí a mouka zarovnána někde hluboko pod seno nebo slámu, v truhlích zakopáno do země třeba pod vytrhanou podlahu, kde potom většina pytlů vzala od myší za své. Oves pro koně byl nasypán třeba do běžek v nichž se vyváží močůvka, zemáky byly zahrabávány do země nebo vyváženy v den před rekvisicí s hnojem na pole. Před ohlášenou rekvisicí tak vyvstával mnohému starému hospodáři nebo mladé hospodyni pot na čele, kde co schovat by se rodina a čeládka uživila. Strach před hladem dodával síly, takže s napěchovaným pytlem byly podnikány přímo krkolomné cesty jen aby ušel rekvisici. Kolikrát se stalo, že tuto namáhavou práci pozoroval četník. Na štěstí náš četnický strážmistr nebyl tak zlý. Vždyť jemu úřední dávka také nestačila. Domácí šrotovníky na kterých byla v době války semílána někdy i pšenice na buchty byly četníkem zapečetěny, ale daly se však také odpečetit a pak se šrotovalo o všecko pryč. Potajmu se tak šrotovalo doma i ve mlýnech, kam se jezdilo často v noci.
Jelikož v roce 1916 vystoupila Itálie z trojspolku a vyhlásila Rakousku válku, museli obyvatelé jižních Tyrol opustit svoji vlast a přestěhovali se povětšině k nám na Moravu. Do naší obce přestěhovala se rodina mlynáře Bolera, jež pocházela z Vatara v jižních Tyrolách a která bydlela v nedávno postavené hospodě patřící tehdy k číslu 17 pak na výměnku čís. 16 a některé děti v rodině starosty p. Podivinského. Děti docházely do školy v Měrotíně a poměrně snadno učily se česky. Jejich maminky byly ženy vysokého vzrůstu a dědeček s babičkou ač již staří, byli silní robustní Tyroláci.
Dne 8. prosince bylo uloženo obci upsat na 5. válečnou půjčku obnos 7000 K. Tento rok bylo jaro deštivé a byla skutečně „ bílá sobota“ velikonoční neboť napadlo asi 15 cm sněhu. Jarní práce seťové počaly se větším rozsahu teprve až 12. dubna.
I rok 1917 započal se přehlídkou domobranců, přičemž byli odvedeni :
12. přehlídka, leden - Josef Valouch
13. přehlídka, únor - Stanislav Smékal
14. 15. a 16. přehlídka – nikdo nebyl vybrán
Dne 28. května došlo obcí nařízení upsat na VI. válečnou půjčku obnos 14.000 K. Na druhý den přijel do dědiny ředitel berního úřadu z Litovle p. Urban, který narychlo svolaným občanům a obecnímu zastupitelstvu dokazoval výhodnost válečných půjček. Poměry přímo donuceni upisují někteří občané úhrnem částku 8.400K, poté zbytek 5.600 K upsala obec. Dále 20. listopadu bylo uloženo obci upsat na válečnou půjčku dalších 15.000 K. Tento obnos si obec ani netroufala sehnat a proto kupon VII válečné půjčky prodala Rolnické záložně v Litovli. Dne 30. prosince přistoupila obec za doživotního člena rakouského červeného kříže obnosem 100 K.
Rok 1917 se vyznačoval velkým suchem avšak co zvlášťního, i velkou úrodou krásného vyzrálého obilí. Ke konci roku opustili naši dědinu italští přistěhovalci jelikož poměry na italském bojišti opravňovaly k jejich návratu. K pracovnímu oddílu na italském bojišti byl povolán skoro padesátník František Rosenberg.
Dne 19. června 1918 bylo opět nařízeno obci upsat na VIII. válečnou půjčku obnos 15.000 K. Obec však opět půjčku postoupila, tentokráte „Lidové bance“ v Litovli.
Až do této doby nevyskytl se u nás případ nakažlivé nemoci, teprve začátkem září onemocněl doma na dovolené dlící vojín Adolf Lexmaul za příznaků šarlachu - spály. Na nařízení lékaře MuDr. J. Isáka, převezen byl do vojenské nemocnice na Klášterní Hradisku, kde brzy na to zemřel. Pochován byl na vojenském černovírském hřbitově, za nějaký čas byl však exhumován a převezen na hřbitov v Měrotíně. Ke konci roku začala řádit ve větším měřítku španělská chřipka. Průběh nemoci byl zhusta dosti těžký. Nemocný cítil zprvu zvláštní slabost v hlavě a v nohou, bylo mu stále zima a jeho sliny při vyplivnutí se táhly jako lep idlo. Postižený byl nucen ulehnout, ztratil obyčejně chuť k jídlu a nadměrně se potil, takže horečka dosahovala někdy i vrcholného bodu přes 40 stupňů. Činnost srdce ochabla a dosti zhusta za velkých bolestí hlavy stříkala krev proudem s nosu. Nemocný při stálém kašli vykašlal spoustu chrchlů, že pro toho kdo to nezažil by se to zdálo nemožné. Dobře ještě pro toho, kdo měl zdravé plíce. Nemocný v těžších případech tak zeslábl, že nemohl sám ani na lůžko vylézt. Když nemoc přestál a počal se pozdravovat zdálo se mu, že při chůzi našlapuje na samé špendlíky, jak měl nohy zeslabené. Zvláštní je, že nemoci podlehli lidé většinou silné konstrukce tělesné. U nás nemoc vyžádala si pouze jednu oběť a to nedlouho před tím z fronty se navrátivšího Josefa Rozmana, podruha na čís. 11. Jinak však postihla nemoc u nás celou řadu lidí a někteří z nich neměli již také daleko do nebe…
Čím dál tím víc pociťovaly se neblahé následky války. Peníze ztratily původní svou hodnotu, takže chtěl-li člověk něco koupit, stálo ho to přímo hříšné peníze. Zboží byla většinou samá náhražka a co bylo k čemu obchodníci za peníze ani neradi prodávali. Uplatňovalo se heslo: „zboží za zboží“. Když nebylo zboží či na něj nestačily peníze, bylo nutno kupovat lacinější náhražky. Boty dostaly podešev z třeba rekvirované řemenové kůže, později z jakési náhražky kaučuku do níž po přibití rážely se cvočky a plíšky všemožných tvarů, až konečně přišla na řadu podešev dřevěná. Bylo to sice lehké, od chůze však pro neohebnost podešve bolely brzy nohy a vzal li to člověk do pole nachytalo se na to hlíny, že to nebylo možno unést. Látky počaly se plést z kopřiv a později z papíru. Často se stalo, že dala žena odvařit prádlo a po odvaření měla v nádobě prádlo rozvařené. Obyvatelstvo bylo podělováno lístky na různé životní potřeby /chlebníky, cukřenky, mýdlenky atd./. Rolník potřeboval-li např. benzín na výmlat, musel zaslat nejdřív žádost na Vysoké c.k. ministerstvo do Vídně. Válečná lichva s potřebami denního života tak se rozmohla, že bylo nutno zřídit úřad na její potírání. Bohužel našli se i mezi rolníky lidé, kteří žádali za 1q obilí tajně prodaný i 1.000K. Kdo měl peníze kupoval za každou cenu, ovšem na úkor chudáka, který tolik peněz nabídnout nemohl. Zde vzalo svůj původ slovo „keťas - vydřiduch - válečný zbohatlík. Ke cti našich rolníků je nutné uvést, že se mezi nimi keťasů nenašlo - naopak každý větší rolník vzal si někoho na starost jemuž za levnější peníz nějaký ten metrák prodal a do mlýna zavezl i když to bylo přísně zakázáno.
Všechny okolnosti nasvědčovaly tomu, že válka nemůže už dlouho trvat. Události na frontě donutily konečně Německo, že přijalo jako podmínku míru 14 bodů navržených presidentem Spojených států amerických p. Wilsonem. Konečně byl uzavřen mír a národ československý došel uskutečnění odvěké své tužby a to zřízení samostatného státu Československého. Samozřejmě i naše obec slavnostním způsobem oslavila tuto radostnou událost.
Všechno místní občanstvo sešlo se před domem p. starosty Františka Podivinského, kde nadučitel p. Vl. Juráš z Měrotína v delší řeči osvětlil význam a dosah této dějinné události. Okna všech domů, jelikož oslava byla pořádána večer byla ozářena svícemi a po řeči p. nadučitele se odebral lampionový průvod do místního hostince kde byla pořádána taneční zábava. Když zase po dlouhé době zahrála hudba naši národní a nyní i státní hymnu Kde domov můj, zaníceně ji zpíval jak školák tak i stařec. A zpívali ji se slzami v očích i ti kteří věděli, že se svými milými v osvobozené vlasti více nesejdou.
Tato válka si vyžádala od naší malé dědiny poměrně velkou oběť. Z války se domů již nevrátilo 11 mužů v nejlepších letech.
Padlí :
František Grézl dom. čís. 7
* 1883, zemřel 26.10.1914 na tyfus v Kilcích v Ruském Polsku
Jan Valouch dom. čís. 20
* 1894, padl 15.7.1916 na ruském bojišti u řeky Dněstru
Josef Příkopa dom. čís. 18
* 1895, smrtelně raněn 20.7.1916 na ruském bojišti
Antonín Seifert dom. čís. 42
* 1879, zemřel 1.2.1917 v ruském zajetí
Emanuel Smékal dom. čís. 10
* 1890, padl v roce 1916 na ruské frontě u Dněstru
Josef Vaňák dom. čís. 22
* 1886, raněn smrtelně 26.12.1916 při návratu na dovolenou, zemřel 27.1.1917
Hynek Juřička dom. čís. 12
* 1865, zemřel v roce 1916 na otravu krve na ruské frontě
Jan Vaňák dom. čís. 21
* 1895, postřelen v roce 1916 šrapnelem na italské frontě
Bohumil Vaňák dom. čís. 21
Adolf Lexmaul dom. čís. 2
* 1896, na dovolené dlící dostal spálu a v roce 1918 zemřel v Klášterním Hradisku
Ladislav Řmot dom. čís. 28
* 1897, zemřel 9.11.1918 na malárii v Polsku
Ranění :
Paták František - prostřelený prst pravé ruky
Grézl Adolf - dvakráte střelen, do nártu pravé nohy a poté do kloubu stehenního
Procházka Josef - postřelen střepinou šrapnelu přes pravou lopatku
Aigl František
Havlíček Josef - raněn dvakrát, do lokte a do okolí kolena
Grézl Jakub - postižen v zákopech těžkým revmatismem
Vaňák František - střelen do pravé nohy
Vaňák Jan
Gottvald Vojtěch - prostřelená hlava, koule vnikla do hlavy za uchem a vyšla vedle nosu
Lexmaul Adolf
Valouch František - prostřeleno koleno
Trvalou invalidní rentu obdrželi shora jmenovaní vojíni František Valouch a Vojtěch Gottvald. Dva vojíni a sice Krček Josef a Krček Hynek z dom. čís. 19 zůstali trvale v cizině. První odešel na vojnu svobodný a na Ukrajině se oženil a též se zde trvale usadil. Druhý ačkoliv byl již ženatý a též otcem dětí, k rodině se taktéž nevrátil. Usadil se v Bukovině, nynějším Rumunsku, kde prý se podruhé oženil. Zatím doma zemřela dětem matka, posléze i babička a na jejím pohřbu se prohlásila se za matku - opatrovnici dorůstajících dětí děvčat pí. Friesová majitelka panství Chudobínského. Zahraničního odboje se zúčastnili jako ruští legionáři dva naši příslušníci a to Gottvald František z dom. čís. 11, posléze dom. čís. 40 a Jaromír Smékal z dom. čís. 17.
zdroj :
Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským
zdroj :
Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským
