Hradečná v pohraničí - L.P. 1938 ...

04.06.2013 05:10

 

 

Jak probíhalo naplňování Mnichovské dohody Německa, Itálie, Anglie a Francie ? Jak se vesnice Hradečná ocitla v pohraničí ...

 

Konečná státní hranice z listopadu 1938 vedla za Lošticemi, Moravičany a Mladčí, dále za Červenkou, Střelicemi, za Pňovicemi, Želechovicemi, před Mladějovicemi, za Moravskou Huzovou a Štarnovem, takže byla zabrána část Litovelska, Uničovsko a Šternbersko. Za Lašťany a Bělkovicemi zabírala hranice dnes rekreační prostory v Bělkovickém údolí. Republika končila za Novými Sady u Dolan, hranice protínala silnici za břízami před Véskou. Pohraniční stanice stála vedle silnice u školy, Véska a Pohořany byly v Německu stejně jako lesy za Radíkovem a Lošovem. Velká Bystřice byla pohraniční, za můstkem na Mariánské údolí a za Přáslavicemi byla Třetí říše. Továrny v Mariánském údolí a v Hlubočkách i současná rekreační oblast v Hlubočském údolí byly v Německu. Hranice pokračovala dále na Potštátsko a podél Moravské brány do Slezska.

 

 

Co se však dělo na Olomoucku před vznikem této nové hranice, v září a v říjnu 1938 ?

 

Když v posledním týdnu září 1938 jednal Chamberlain v Godesbergu s Hitlerem a Anglie s Francií žádala ve dvou demarších ultimativně naši vládu, aby souhlasila s územními ústupky Německu, a ta 22. září tuto možnost přijala, začaly hned 22. a 23. září v Prostějově a Olomouci velké manifestace na obranu republiky, které současně vyjadřovaly nesouhlas s jednáním britské a francouzské vlády.

 

Dne 23. září, když se německé požadavky stupňovaly, vyhlásila nová Syrového vláda mobilizaci, která vzorně proběhla.

 

Dne 26. září manifestovalo olomoucké obecní zastupitelstvo pro republiku. Slova starosty Fischera o podpoře prezidentovi, vládě a armádě si stojí za připomenutí : "Jsme s Vámi jedno tělo a jeden duch. Chraňte a braňte čest a dědictví otců všemi prostředky míru, a bude-li třeba chopit se zbraní, tož všemi silami a až do konce. Přejeme všem národům v naší republice vrchovatou míru svobod a blahobytu, nepřejeme si cizího, milujeme nade vše na světě svobodu a svůj obnovený tisíciletý stát a budeme ho hájit bez ohledu na oběti a bez ohledu na množství nepřátel. Spíše smrt na poli cti, než život v otroctví. Nedáme se, děj se co děj !".

 

Týž den, 26. září, předal Hitler Chamberlainovi další memorandum, v němž na mapě červeně označil, co chce, aby ČSR odstoupila Německu, a zeleně, kde má být plebiscit. Emanuel Vojnar v Hlasu lidu usuzoval, že národnostní mapy "upravovali" předáci československých Němců, poněvadž do oblastí pro plebiscit se dostala místa se zdrcující českou většinou včetně části olomouckého okresu s městem Olomoucí.

 

To již byl v předvečer Mnichova, protože Chamberlain připustil další jednání o transféru hranic, odmítal však řešení silou. Mussolini 28. září zprostředkoval další jednání v Mnichově v noci 29. září.

 

Dne 30. září československá vláda v izolaci, když "zvonil zrady zvon", Mnichovskou dohodu přijala. Ta určovala pásma s časovým určením odstoupení. V pátém pásmu mělo Německo dostat ta území, kde byla převaha německého obyvatelstva, a v dalších určených územích měl být plebiscit. Třicet divizí německé armády začalo obsazovat čtyři pásma do 8. října, postup sledoval mezinárodní výbor signatářů Mnichovské dohody s velvyslanci velmocí a československými zástupci.

 

Však již 2. října Hitler rozhodl, aby němečtí členové prosadili v mezinárodním výboru, že v pátém pásmu se zaberou území s více než 50 procenty německého obyvatelstva podle pro Německo výhodného sčítání z roku 1910. Po diskusích se tak stalo. Znamenalo to i zábor severní Moravy, zejména Zábřežska, Mohelnicka, ale i Lanškrounska, Moravskotřebovska a Svitavska. Od Rudoltic až do Mohelnice se přerušila hlavní železniční trať Česká Třebová - Přerov. Na střední Moravě se zabíralo ještě více, než jak se ustálila definitivní hranice, v níž se stala Olomouc pohraničním městem. Po přijetí tohoto záboru souhlasil mezinárodní výbor s tím, že plebiscit je již zbytečný. To se Moravané dozvěděli 13. října, právě po okupaci pátého pásma 8. - 10. října.

 

Moravanům se začal hroutit jejich dosavadní svět. Moravu obsazovali Němci, Těšínsko Poláci, odstoupil prezident Beneš, hledal se nový, luďáci na Slovensku si prosadili autonomii, Maďaři vyhlásili své územní požadavky.

 

Dne 13. října trhala hranice katastry Pavlova, Řimic, Bílé Lhoty, Červené Lhoty, Pateřína a Hradečné. Německá armáda obsadila Měrotín a kontrolovala státní silnici až k Chudobínu. Okupovány byly Moravičany, Doubravice, Měník a Mladeč, nádraží v Července. I tu se přerušila hlavní trať. Loštice se dostaly do nemožného obklíčení s omezenou dopravou.

 

V této západní části začal usilovat o přijatelné změny měrotínský podnikatel Josef Vitoul, majitel továrny a mlýna na vápno. Protestoval u olomoucké Živnostenské komory proti záboru Mladče, Měrotína a Měníku. Záborem ztrácel odbytiště na Hané. Uváděl, že se závod zničí, 200 lidí pozbude zaměstnání, přeruší se spojení s 25 obcemi na Bouzovsku a komunikace na Konicko. Situace byla opravdu nemožná. U Červenky u druhého můstku byl zostřený dozor, bylo zde deset německých vojáků s kulometem. V Litovli za cukrovarem ve směru k Novým Zámkům stála naše stráž a po pěti stech krocích už byl připravený německý kulomet. Po silnici k Lošticím byly 200 metrů za Markovým hostincem další německé kulomety. Za Olešnicí při cestě do Loštic byla už na konci k Mohelnici další německá stráž. V Žadlovicích si nacista hrabě Adolf Dubský přímo u Hitlera vyžádal, aby žadlovický zámek s okolím zůstal v říši.

 

Právě podnikatel Vitoul společně s obchodníkem Spurným prosazovali dál řešení nemožné situace, jednali i s německými důstojníky. Dne 13. října v Bohuňovicích komise styčných důstojníků připustila možnou změnu, navrhla asi výměnu za Středolesí a Slavkov na Hranicku. Dne 23. října se obce vrátily ČSR. Na rozcestí k Moravičanům zůstala hranice, byly osvobozeny až 24. listopadu.

 

Další skupinou obcí, kde se usilovně jednalo o změně hranic, byla Moravská Huzová, Stádlo, Lužice, Hnojice, Žerotín, Strukov, Štarnov, Střelice a Želechovice. Obce se po urputném jednání vrátily do republiky, Stádlo a Lužice zůstaly v záboru, dále Dětřichov a Renoty. Třetím centrem byla Velká Bystřice. Obecní rada se starostou Františkem Procházkou zastupovala zájmy Lašťan a Přáslavic, které se dostaly do záboru, a obcí na hranicích, Bělkovic, Dolan, Samotišek, Droždína, Sv. Kopečka, Lošova, Radíkova, Bukovan, Daskabátu a Velkého Újezda. Po urputném jednání a vlně odporu se Lašťany a Přáslavice dostaly ze záboru, hranice u některých obcí taktéž byla zkorigována.

 

 

zdroj :
publikace Střední Morava, kulturně historická revue, Olomouc 2000, ročník 6