Odbojová činnost za druhé světové války
Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939 - 1945 ...
Olomoucko, zejména jeho ústřední část v povodí Moravy, nemělo vhodné přírodní podmínky pro činnost partyzánských oddílů, tzv. lesního typu, jedinou důležitější výjimkou byla oblast Bouzovska a potom ještě vzdálenějšího Konicka. Proto zde v prvním období vznikaly partyzánské skupiny spíše tzv. městského typu, které spojovaly legálně a částečně i ilegálně žijící a působící osoby ve městech i na venkově. Do tohoto okruhu spadala na Olomoucku zejména činnost skupiny M. Havlíčka na Litovelsku a majora A. Petráše z Olomouce, vedle toho pak jedna z odnoží ostravské organizace Jan Žižka, kterou však nelze ztotožňovat s pozdější 1. partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova. Patřila sem zpočátku i odbojová skupina ve Velké Bystřici a okolí, ale z ní se později vyvinula partyzánská skupina s převahou osob žijících v trvalé ilegalitě.
Odbojová a postupně i partyzánská skupina s původním názvem Nazdar, která byla později uváděna pod jménem bývalého majora čs. Armády Aloise Petráše, vznikla v srpnu 1943. K zakladatelům patřil v prvé řadě rolník Miroslav Havlíček z Olbramic na Litovelsku, který založil napřed vlastní menší skupinu a potom se přes úředníka nemocenské pojišťovny Ferdinanda Kopu spojil s A. Petrášem, resp. s jeho synem Milošem. Celá skupina se však i nadále členila na dvě relativně samostatné části, olomouckou a litovelskou. Vedle Olomouce, rozšířila svůj vliv do celé řady dalších obcí, např. do Hradečné na Litovelsku, Olbramic a Nasobůrek. Do litovelské části se zapojil také učitel Jan Vachutka z Mladče, který po přeložení do Rádnice v prosinci 1943 získal další spolupracovníky také na Lošticku.
Zakladatelé vytyčili skupině tyto základní úkoly : provádět systematické záškodnictví a bojové protinacistické akce, pozvedat sebevědomí lidu a jeho odhodlání k boji a připravovat se na boj mimo domov, tj. v partyzánských oddílech. Skupina začala začátkem jara roku 1944 vydávat také ilegální časopis (spíše leták) s názvem Zteč, v jehož prvním čísle bylo mj. napsáno :
„Dějiny nás budou soudit, jak jsme obstáli. Nezoufejme, zvedněme hlavy, vzmužme srdce, zatněme pěstě, chystejme se !“ Základní krédo vydavatelů bylo vyjádřeno takto : „Násilné smrti a otroctví se musí bránit. Za svobodu se musí bojovat !“.
První větší záškodnickou akci provedla litovelská část skupiny 14. prosince 1943, když mezi Mladčí a Sobáčovem odkryla a přesekla podzemní kabel dálkového telefonního vedení mezi Olomoucí a Svitavami. Protože šlo zjevně o organizovanou sabotáž, vzbudila velký ohlas a také vypsání odměny 20 000 korun za odhalení pachatelů. Po zimní přestávce byl 6. března 1944 učiněn bohužel nezdařený pokus o vykolejení vlaku na trati mezi Červenkou a Moravičany. Bylo uvolněno asi 20 metrů kolejnic, ale závada byla zpozorována hlídačem a vlak zastaven. Úspěšný byl zásah litovelské skupiny u Nasobůrek 23. března, kde byly přestřiženy telefonní dráty. Celá skupina měla velký nedostatek zbraní a výbušnin.
Pro další činnost si litovelská část skupiny majora Petráše získala nezbytné podmínky přepadem skladiště výbušnin v kamenolomu a vápence firmy Vitoul v Měrotíně 27. května 1944, kde bylo zabaveno značné množství materiálu. Trhavé nálože byly potom vyráběny za pomoci železných trubek od zámečníka Josefa Utěšeného z Náměště na Hané, který spolupracoval také s olomouckou skupinou Jan Žižka.
Vůbec největším, velmi promyšleným zásahem proti okupantům byly ve stejné době na čtyřech místech organizované destrukce na železničních tratích kolem Olomouce v 11 hodin večer 26. července 1944, a sice u Kostelce na Hané (M. Havlíček a další), u Dzbele na konicku (L. Havlíček ad.), v lese Doubrava od Litovle k Moravičanům (J. Vachutka ad.) a konečně v lese Království u Grygova (M. Petráš ad.) na trati z Olomouce do Přerova. Všechny destrukce poškodily účinně tratě a dočasně znemožnily železniční dopravu.
Aktivita Petrášovy skupiny vyvrcholila v srpnu 1944. Již 2. srpna byly zničeny dva stožáry vysokého napětí u Holice a k podobnému, tentokrát však nezdařenému pokusu došlo o týden později v prostoru mezi Velkým Týncem a Vsiskem. Ještě 28. srpna byly poškozeny elektrické sloupy u Lutína, ale ani zde nebylo dosaženo cíle, tj. přerušení toku elektrické energie do továrny Sigmund – Chema. V této době se dočasně na některých akcích Petrášovy skupiny podílel také dlaždič Rajmund Typner z Droždína, který předtím spolupracoval s partyzány ve Velké Bystřici.
Spíše výstražným činem Miloše Petráše bylo vhození pumy vlastní výroby na dvůr olomouckého vedení NSDAP 9. srpna 1944, která rozbila v budově okna, ale žádného z nacistů nezasáhla a nezranila. Byl to však jeden z mála zákroků tohoto typu přímo ve městě Olomouci.
V této době bylo gestapo již ve střehu a 6. září 1944 zatklo v Olbramicích Miroslava Havlíčka, i když to bylo v souvislosti s dodatečným postihem v rámci tzv. národních výborů a při zachování přísné konspirace v Petrášově skupině. Za pomoci do cely nastrčeného spolupracovníka gestapa, zlomeného po smrti nacisty zavražděného syna, a zřejmě i jinými dřívějšími cestami se olomoučtí gestapáci dověděli také o odbojové skupině majora Petráše. Již 8. září byl v bytě na Nové Ulici zatčen major Alois Petráš i s manželkou, kdežto synovi Milošovi se podařilo uprchnout a skrýval se potom na různých místech až do konce května 1945. Na poslední chvíli před zatčením unikl gestapu i Ladislav Havlíček, který přešel s ještě jedním spolubojovníkem na Slovensko a stal se členem partyzánského svazku Jana Žižky (velitel T. Pola). Následovalo několik dalších zatčení na Olomoucku i Litovelsku, potom výslechy a soudy. Major Petráš byl s osmi dalšími odsouzen k trestu smrti, ale nacistům se nepodařilo v časové tísni na konci války trest vykonat – a tak se celá skupina dočkala osvobození.
Pamětník Ladislav Havlíček brání historii a píše článek "Svědectví o partyzánském hnutí na Moravě" ...
V roce 1995 v rámci sborníku prací historiků a pamětníků "Národ se ubránil 1939 - 1945" vyšla publikace historika dr. Jana Gebharta "Partyzáni v Čechácha na Moravě". Na dezinformace v publikaci obsažené, týkající se partyzánského oddílu Aloise Petráše, reagoval někdejší člen partyzánské jednotky a přímý účastník protinacistického odboje p. Ladislav Havlíček článkem "Svědectví o partyánském hnutí" v tisku. Jeho článek obsahuje mnoho zajímavého, proto jej níže otiskujeme :
V publikaci Národ se ubránil jsem se v příspěvku historika PhDr. Jana Gebharta dočetl, že partyzánská skupina mjr. Aloise Petráše byla založena z podnětu komunistů. Pan Jan Gebhart s historikem Šimovčenkem napsali již v roce 1985 publikaci „Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války“ v edici „Odkaz“ sešit č. 11, kde vyzvedávají zásluhy KSČ a emisarů Moskvy R. Petišky, R. Procházky a R. Peschela. Z jejich podnětu se prý mimo jiné vytvořila i skupina A. Petráše. Není to pravda ! Základ naší skupiny tvořili legionáři, sokolové a sedláci.
Skupinu založil a vedl můj bratr Miroslav Havlíček, nar. 20. března 1920 v Hradečné, bývalý pol. okres Litovel, dnes okr. Olomouc, který od roku 1934 bydlel v Olbramicích. Po smrti bratra naší maminky, Josefa Krče, ruského legionáře, tam zdědil jeho hospodářství. Hned po okupaci nacisty se zapojil do odboje (s uznáním doby činnosti od 19.3.1939), která v roce 1943 přerostla do činnosti partyzánské.
Bratr se spojil s dvěma odchovanci Baťových škol Mirkem Nantlem a Slávkem Reiterem z Laškova, kteří oba uměli perfektně německy, vlastnili nádherné belgické pistole s tlumiči a falešné průkazy a jezdili do Německa. Za potraviny, hlavně sádlo, které jim bratr dodával, vozili z rajchu pistole. Jezdívali až na švýcarské hranice a byli zřejmě organizováni i v nějaké jiné ilegální organizaci. Oba zahynuli někdy v březnu nebo dubnu roku 1944 v Berlíně po přestřelce s gestapáky. Jejich památku připomíná deska, zřízená na návsi obce Laškov na okrese Prostějov.
Na schůzce u bratra v Olbramicích jsme se dohodli na základních pravidlech naší partyzánské činnosti :
- Do skupiny smí nové členy přijímat jen velitel M. Havlíček.
- Je nezbytné zachovávat naprostou mlčenlivost.
- Poznávací znamení : několik úvodních taktů z francouzské hymny.
- Název jednotky : NAZDAR.
První velkou akci jsme provedli 14.12.1943, kdy jsme přerušili mezinárodní telefonní kabel v katastru obce Sobáčov. Pamatoval jsem si, že byl pokládán kolem státní silnice asi v roce 1933. Kabel jsem vykopal a sekerou přesekl, tři další členové hlídkovali. Po celém okrese byly vyvěšeny plakáty s výzvou na dopadení pachatelů s vypsáním odměny. Odsekl jsem asi 20 cm kabelu a tento důkaz mám doma dodnes. Po válce si tuto akci přivlastnily desítky „taképartyzánů“ a někteří z tohoto titulu obdrželi „osvědčení“.
Další velká akce následovala v noci z 5. na 6. března 1944. Rozšroubovali jsme asi 20 m kolejnic na trati Praha – Olomouc poblíž železniční zastávky Moravičany v tzv. Sudetech. Náš plán vykolejení nacistického vlaku nevyšel, sabotáž byla zjištěna pochůzkářem, těsně před průjezdem soupravy. Akci jsem prováděl s členy svého oddílu a s oddílem Jany Vachutky, řídícího učitele z Rádnice, se kterým jsme byli ve spojení již v roce 1939 v Obraně národa. Dále spolupracovali chlapci Mirek Nantl a Slávek Reiter. Velitelem akce byl opět Miroslav Havlíček.
Naší snahou bylo získání důstojníka, který by připravoval ozbrojené povstání. Prostřednictvím našeho příbuzného Ferdinanda Kopa, bývalého hraničářského pracovníka, navázal bratr Miroslav spojení s mjr. Aloisem Petrášem. Bratr neznal jeho jméno ani bydliště. Scházívali se prostřednictvím spojky s krycím názvem „Petr“. Až po válce jsme zjistili, že to byl Miloš Petráš, jeho syn. Mjr. Petráše jsme znali jen pod jménem „šéf“.
Všechny akce jsme připravovali a prováděli bez „šéfa“, který byl pouze prostřednictvím spojky informován.
Po nezdařené akci na železnici jsme se rozhodli, že si musíme sehnat výbušniny. Dva příslušníci mé skupinky, Emil Pazdera a Vladimír Gottwald, byli zaměstnáni ve vápence firmy Vitoul Měrotín. Znali poměry a doporučili získat výbušniny ze skladiště lomu „Skalka“. Akce byla provedena v noci 27. května 1944 nikoliv jak bylo hlášeno gestapem 29.5.. Získali jsme asi 85 kg Donaritu I., 25 ks Dynamonu, všechny zápalné šňůry a asi 2500 roznětek ve třech velikostech. Nezastavily nás ani troje ocelové dveře a bezpečnostní schránka na roznětky – všechno jsem vypáčil. Druhý den jsme napsali na psacím stroji jednoho našeho člena dopis továrníkovi Vitoulovi, v němž mu oznamujeme „vyloupení“ jeho skladiště výbušnin a sdělujeme, že materiál použijeme proti Němcům. Věděli jsme, že pan Vitoul musí vše oznámit, ale chtěli jsme dát najevo, že se jedná o činnost odbojové organizace a zabránit tak zatýkání zaměstnanců. Gestapo strašně řádilo, ale nikdo nebyl zatčen.
Kdo si tuto akci po válce přisvojil lže. Velitelem byl opět M. Havlíček, zúčastnili se oddíl Ladislava Havlíčka, oddíl Jana Vachutky a oddíl Miroslava Havlíčka.
První zásah s výbušninami provedl M. Havlíček se svými spolupracovníky. Vyhodil do povětří železniční trať Olomouc – Prostějov u Kostelce na Hané. Já se svým oddílem jsem vyhodil trať Konice – Moravská Třebová mezi Konicí a Jesencem a Jan Vachutka se svými lidmi hlavní trať Praha – Olomouc u Moravičan. Spojka Petr (Miloš Petráš) vyhodil trať Praha – Olomouc – Přerov u Grygova. Všechny nálože byly odpáleny 26. července přesně ve dvacettři hodiny. Vzdálenost mezi jednotlivými místy destrukce se pohybovala mezi 20 až 25 km. Po této diverzní akci vypukla mezi gestapáky panika, protože se všechny akce zdařily a dočasně znemožnily železniční dopravu. Výbušninu poznali, byl to Donarit I, získaný z kamenolomu v Měrotíně. Následující den kroužilo v oblasti, a dokonce dosti nízko, 17 spojeneckých stíhacích bombardérů Moskyto. Byla to náhoda, ale nacisté se domýšleli, že se kontroluje výsledek diverze a připravuje shoz zbraní, případně výsadek parašutistů.
Mezitím navázal bratr styk s Josefem Utěšeným, zámečníkem v Náměšti na Hané, který nám poté vyráběl obaly na trhavé nálože. Byly to asi 25 cm dlouhé silnostěnné vodovodní trubky o velkém průměru. Jeden konec trubky zavařil, na druhý konec vyřezal závit, umožňující našroubování víčka s otvorem. Do válce se natlačil Donarit, zašroubovalo masivní víčko, do jehož otvoru se před odpálením vtlačila roznětka spojená se zápalnou šňůrou.
Dne 9. srpna 1944 „vyzkoušel“ takto vyrobenou bombu Petr (Miloš Petráš), když vhodil trhavou nálož ve večerních hodinách na dvůr objektu NSDAP v době, kdy tam probíhala schůze členů a funkcionářů. Výbuchem byla vytlučena okna v přízemí budovy a mezi nacisty vypukl ohromný zmatek. Přes okamžité a rozsáhlé vyšetřování nebylo vypátráno nic.
Poslední větší akci jsme provedli 29. srpna 1944, kdy jsme vyhodili do povětří sloupy elektrického vedení u Lutína. Ale to byl již 6. září 1944 zatčen gestapem můj bratr. Odvezli ho do Olomouce, kde ho podrobili tvrdým výslechům a mučení. Bratr všechno popřel, ale gestapáci mu na celu nasadili jeho známého, ruského legionáře, řídícího učitele Valacha, o kterém bratr věděl, že mu nacisté zavraždili syna, a proto mu důvěřoval. Tento člověk byl, jak se později prokázalo, konfidentem gestapa a byl po válce odsouzen. Bratr Miroslav byl také konfrontován se zatčeným „šéfem“, který při této příležitosti doznal gestapu heslo, které bylo určeno pro jejich první setkání. Za jakých okolností byl zatčen mjr. Petráš je pro mě dodnes záhadou. Jeho synu Petrovi se podařilo před gestapem uprchnout a skrýval se až do konce války.
V pátek 8. září 1944 byl zatčen ve vápence Vladimír Gottwald a hned poté jeli gestapáci zatknout mne a Emila Pazderu. Oral jsem s traktorem na poli. Pistoli a peníze jsem nosil v té době stále u sebe. Asi v 15.30 hodin jsem zpozoroval blížící se auto. Na nic jsem nečekal a utíkal přes pole k lesu. Ještě tu noc jsem se s Emilem Pazderou vydal na Slovensko. Za šest dnů jsme byli přijati k první rotě nově zakládané partyzánské brigády Jan Žižka.
4. října 1944 jsem byl v boji s nacisty raněn střelou dumdum do levého nadloktí. Byla mi roztříštěna kost a přerušen nerv radialis. Po vyléčení jsem se s částečně ochrnutou rukou znovu přihlásil k bojovým akcím. Mezitím byla první rota rozšířena a přejmenována na 9. prapor brigády.
Po válce mi byla udělena různá vyznamenání a byl jsem navržen i na další, též sovětská vyznamenání. Místo toho jsem po čtyřicátém osmém roce dostal titul „kulak“ a v roce 1952 mi byl dokonce zrušen charakter partyzána a odebrané dokumenty uloženy na MO ČR. Na zákrok velitele brigády Jana Žižky plk. Teodora Pola mi byly v roce 1961 vystaveny dokumenty nové, ale ty původní by mi byly jako památka milejší. Můj bratr Miroslav dopadl ještě mnohem hůř. V padesátém roce byla s ním a s dalšími protinacistickými bojovníky, odsouzenými za války vesměs na smrt, veden vykonstruovaný monstrproces pro údajnou protistátní činnost. Nejtěžší trest „vyfasoval“ můj bratr Miroslav – jedenadvacet let odnětí svobody, z nich si „odpykal“ v táborech Vojna, Bitýz a věznici Leopoldov jedenáct a půl roku. Po návratu z bolševického kriminálu byl dále šikanován a zemřel uštván, ale nezlomen 5.10.1978 po třetím infarktu. Jeho vdova do dneška nedostala vráceny peníze, které musela zaplatit státu za manželovu ideální polovinu nemovitosti. Ještě v roce 1990 jí stejná komunistická lesní správa v Litovli, která dříve zabavila jejich les, nechala vykácet část lesního porostu, určeného k restituci.
Když si po tom všem v roce 1995 přečtu v brožuře, vydané k výročí padesáti let osvobození, práci p. dr. Gebharta, je mi z toho všeho na nic. Tento historik ještě dnes vychvaluje zahraniční vedení KSČ, které pod přímým dohledem Exekutivy komunistické internacionály vypracovalo novou strategickou linii, aby se buržoazii nepodařilo vnutit lidu po osvobození znovu kapitalistické zřízení. Pan dr. Gebhart si zřejmě neuvědomuje, že právě tomuto vedení KSČ vděčíme za to, že se po čtyřiceti letech její vlády dostala naše krásná a kdysi bohatá vlast na úroveň rozvojových zemí. Ještě naši vnukové budou napravovat zločinnou vládu bolševiků.
LADISLAV HAVLÍČEK
Pokladem jsou mluvené nahrávky vzpomínek Ladislava Havlíčka
Získal jsem k zapůjčení 8ks disků dvd s nahranými vzpomínkami právě pana Ladislava Havlíčka st., hradečského rodáka, příslušníka partyzánské brigády Jana Žižky, účastníka Slovenského národního povstání a též člena partyzánské jednotky "Nazdar" patřící k odbojové skupině majora Aloise Petráše. Bez nadsázky lze říci, že se jedná o velice cenný zdroj informací a chci tak vyjádřit poděkování za zapůjčení.
Podařilo se získat souhlas přímých potomků pamětníka Ladislava Havlíčka st. a to všech jeho dětí k publikování přepisu části nahrávek týkajících se odbojových událostí nastalých v okolí Hradečné. Velice jim za souhlas děkuji. Mluvené nahrávky v rodilé hanáčtině byly pořízeny v době, kdy od konce druhé světové války uplynulo 35 let a Ladislav Havlíček st. na zvukovém záznamu vzpomíná na dobu počínaje mnichovským diktátem v roce 1938 a konče osvobozením Československé republiky v roce 1945.
Z jeho vzpomínek a nahrávek bylo vybráno několik málo pasáží, týkajích se odbojových akcí nastalých v okolí a nedaleko vesnice Hradečná. Pro lepší srozumitelnost je vše upraveno do spisovné češtiny, jsou doplněny nadpisy a upraven slovosled, aby vše dávalo smysl, faktický obsah a význam vzpomínek zůstal nezměněn. Níže přepis nahraných vzpomínek :
Přerušení mezinárodního telefonního kabelu u obce Sobáčov, 14.12.1943
Chtěli jsme už začít s tím odbojem doopravdy. U Stalingradu válka vyhraná, tak jsme říkali, že nemůžeme pořád tak nečinně sedět s rukama založenýma, že něco musíme provádět. Tak jsme se dohodli a v noci ze 14. na 15. prosince roku 1943, jsme přesekli mezinárodní telefonní kabel u Sobáčova.
Mezi Sobáčovem a Mladčí, tam je most, kterému se říká Hátkův. Já jako chlapec, když jsem chodil do měšťanky v roce 1932, jsem si pamatoval, když tam ten kabel pokládali. Bylo to nějaké mezinárodní spojení a tak jsme se dohodli. Nevěděli jsme ani, že už ten kabel je hlídaný, ze všech obcí, které sousedí se státní silnicí, musela každou noc procházet hlídka po silnici a hlídat. My jsme se tam sešli asi v deset hodin v noci, já, bratr a ještě ti dva chlapci z Laškova. Zapískali jsme Marseilézu, to bylo takové poznávací znamení na kterém jsme se dohodli, protože to bylo neznámé, nikdo to neznal a nikdo to nepískal. No tak jsme si zapískali, abychom se poznali, že patříme k sobě. Teď kde to překopnem. V té zatáčce u toho mostu ten asfalt vybíhal hodně nad příkop, tak jsem naznal, že ten kabel nemůže být pod tím asfaltem a taky tam byl příkop, ze kterého se k němu lépe dostaneme a prokopeme. Měli jsme motyku a sekeru.
Tam na tom mostě tenkrát seděl chlap s děvčetem. Až později jsem se dozvěděl, když se mně přiznal, že to byl můj kamarád z Mladče, který tam vlastně tenkrát hlídal. Měl tam sebou děvče, randili tam a i když byla zima a mrzlo, tak tam seděli na mostě. My jsme otravovali je, ale taky jsme kvůli nim nemohli nic dělat. Tak ti cizí, ten Nantl s tím Rajtrem, tam šli k nim a dělali si z nich blázny, chodili kolem nich a ti se sebrali a šli pryč. Jak odešli pryč, tak my jsme začali pracovat.
Jeden šel na konec kus ode mě, druhý šel tam tak na břeh k Sobáčovu na ten kopec, bratr zůstal u mě, no a já jsem motykou kopal v té zmrzlé zemi. Bylo ticho, zmrzlo, poprašek sněhu, měsíček svítil a bylo dost jasno. Ty rány se rozléhaly a měli jsme největší strach z toho, že se někdo přijde podívat, co tam kdo kope nebo tluče. Ale nedalo se nic dělat, začali jsme a já kopal a kopal. Byla to dřina, trvalo to půl druhé hodiny, než jsem se najednou na cosi dokopal. Najednou mě motyka nešla vytáhnout, mrkl jsem tam a už jsem viděl jakýsi kulatý předmět. Povídám sláva, kabel, tak sem zapískal, hned jsme se sešli, odhrabal jsem to a prohlíželi jsme to. Jak jsme se pokochali pohledem na kabel, říkám na místa, rychle to přeseknout a pryč.
Jak se tak chceme rozcházet, v tom jel kolem nás nějaký chlapík na kole. No tak co mě zbývalo, honem jsem lehl do příkopu a ti šli proti němu. Když potom bylo pátrání, ten chlap se přihlásil a hlásil to, že je potkal, že jeden měl vysoké boty a dva že byli vysocí. Ono to odpovídalo, bratr měl vysoké kožené boty a ti dva byli takový čahouni. Mě neviděl, já jsem ležel v příkopu. Nakonec i ten Kopřiva to musel říct, že tam viděl procházet nějaké neznámé lidi, ale nic mu neudělali.
No tak jsem se dal do sekání, ale to byla fuška. Bylo to zalité v olově, bylo v tom asi 200 drátů, na to byla impregnační látka a ještě to bylo omotané nějakým kovovým páskem. Tak jsem to sekerou po tmě sekal, protože jsem si baterkou svítit nemohl. Než jsem to přesekl, trvalo to hodně dlouho a když jsem to měl přeseknuté, tak jsem to nadzvedl a jedou rukou jsem to zase sekal, až jsem takových 30 centimetrů usekl. Jednou jsem tou sekerou zachytl o tu stěnu a přímo jsem se praštil do čela, až mě v hlavě zajiskřilo, ale ten kabel jsem vysekl. Jak jsem to usekl, zapískal jsem, chlapci se sešli a už jsme to nezahrabávali, protože jsme nevěděli, jestli nemají nějaké zařízení, aby tam gestapáci hned nepřiletěli.
Sedli jsme na kola a pryč. Kola jsme měli v takovém vývozu, kdyby jelo nějaké auto, tak abychom odtamtud mohli utéct, to jsme si zajistili, kdyby se něco stalo. Odjeli jsme pryč, bratr si vzal kabel do Olbramic a já jsem jel potichoučku domů. U nás sloužil Bohuš Satora, který byl do všeho zasvěcený, této akce se ještě neúčastnil, ale potom už dělal všechny akce s námi. Tak ten chudák čekal celou noc, až jsem v noci přijel domů. Zase jsem musel jet ne po silnici, ale oklikou, lesem dokola a s kolem se vláčet.
Ráno jsem se sebral a jel jsem do Olbramic, abych nebyl doma, kdyby náhodou gestapáci na to přišli. Večer jsem se vracel a jak jsem tak uvažoval, stavil jsem se v Měrotíně u Navrátila, který navazoval knížky. Já sem mu dal navázat nějaké knížky a tak jsem se ho šel zeptat, jestli už to má navázané a počítal jsem s tím, že mi něco řekne. Počítal jsem, že už je to prozrazený a že se o tom bude vykládat. Tak jsem tam přišel a jeho manželka mi povídala, ať si sednu, že není doma a že hned přijde. No tak jsem si sedl, potom se otevřely dveře a přišel ten Navrátil. Já jsem vstal a říkám: „Dobrý večer“, a on šel, chytnul mě za límec a říkal: „ Tak to tys přesekl ten kabel“. No jak mě bylo, jako když do mě nůž vrazí. Strašně jsem se lekl, že je to prozrazené. Začal jsem koktat, jaký kabel, co máte s kabelem a on povídal: „Ty to nevíš?“. Já povídám: „Já jedu z Olbramic, nevím, co se stalo?“. „Prý u Hátkového mostu někdo přesekl kabel, ale už ho mají“. No to jsem věděl, že ho nemají, protože jsem stál před ním, ale měl jsem strach, aby nezatkli někoho nevinného. No knížky hotové nebyly, tak jsem se rozloučil a hned jsem šel do hospody. V hospodě to bylo jak v úle, jenom to hučelo, jenom kabel, kabel a kabel. Už tam se říkalo, že gestapáci říkali, že to někdo přesekl majzlíkem a gumovou paličkou a že i ve vápence prohlíželi ve skále, jestli není nějaký majzlík od té impregnační látky, že by to poznali. Tak všeobecně se říkalo, že se to přeseklo majzlíkem. Já sem jejich praktiky znal, tak sem to také rozšiřoval, že to bylo majzlíkem, ale myslel jsem si svoje. To oni hodili mezi lidi, že to bylo majzlíkem a pachatel se někde zasměje a řekne, že ti blbci nepoznají sekeru od majzlíku. Ta ozvěna k nim dojde a to je čistě gestapácký trik, potom už budou vědět takový okruh a mají lepší pátrání.
Po válce s tím byla velká psina, když se na tuto akci přihlásili desítky a desítky lidí a všichni to sekali majzlíkem. Když to přišla prošetřovat komise ministerstva národní obrany, přijeli do Hradečné a bratr mě telefonoval do Vísky. Vzal jsem kousek toho kabelu, protože jsme si to pilkou nařezali na takové špalíčky, a když se nás potom vyptávali čím jsme to přesekali, řekl jsem sekeroua oni říkali, že konečně mají ty pravé.
To byl strašný rozruch, na druhý den po všech vesnicích visely plakáty, vyhláška, odměna dvacet tisíc korun za dopadení pachatele, který přerušil telefonní kabel v katastru obce Sobáčov, a že kdo by to oznámil, bude to utajené a že dostane těch dvacet tisíc korun.
Chodil jsem do Měrotína k holičovi a tam se také bavili jen o tom kabelu. Jednou jak mě holič mydlil před holením, natíral mě tou štětkou a seděl tam takový chlapík na lavičce a povídá: „ Já Vám řeknu, ten co to udělal, ten to dostal zaplacený.“ Ten holič tak dal ruku v bok a povídá: „Proč, třeba chodí mezi námi ani nevíme“, a zas mě natíral dál. No jak mě bylo tenkrát nádherně, říkal jsem si: „ Kdybys věděl, že ho zrovna natíráš“, to bylo tak něco překrásného.
To nás tak nějak uklidňovalo, ovšem nervy to byly. Nebyla to žádná hra, to šlo o krk. No a podařilo se nám to, tak jsme povídali, že teď začneme dělat něco jiného. Ale nemohli jsme hned, protože to kdyby se dělalo každý den, tak nás brzo pochytají.
Pokus o vykolejení německého vojenského vlaku u obce Doubravice, 11.2.1944
Tenkrát jezdil vlak za vlakem, hlavně ty vojenské a kamarádi, kteří bydleli poblíž trati říkali, že je to strašné, co těch vojenských vlaků jezdí. My jsme si říkali a rozhodli se, jak jsme to viděli, že půjdeme odšroubovat kolejnici a pošleme některý ten vlak s tím válečným materiálem, ať se tam rozsype. Tak jsme se dohodli, bratr, já a ten Vachutka, který už tenkrát bydlel v Rádnici, že rozšroubujeme kolejnice. Vachutka slíbil, že zařídí páčidla na vytrhání kolejnic.
Dohodli sme to na 29. na 30. ledna 1944, ale nepodařilo se nám to napoprvé. To už s námi byl i Bohuš Satora. Sešli jsme se já, bratr, Nantl, Rajtr a Bohuš Satorů, na rozcestí jak vede silnice od Řimic na Moravičany a od Palonína na Nové Zámky. Na té křižovatce jsem byl schovaný s Bohušem pod mostkem, schovali jsem tam i kola a najednou přijeli bratr s těma dvěma. My schovaní jsme byli ticho a a bratr začal brblat : „sakra kde je, už tady měl čekat“. Zase jsme si zapískali poznávací znamení „marselleisu“, sešli jsme se a šli jsme na místo, kde jsme měli sraz s Vachutkou. Ten se ale se svojí skupinou nedostavil, tak co jsme mohli dělat, zase jsme se sebrali a vrátili jsme se domů.
Bratr si potom zajel za Vachutkou, tam zjistil, že mu do toho něco vlezlo, nadal mu a mělo se to opakovat znovu z 11. na 12. února. Zase jsme se sešli na tom místě, Vachutka se dostavil, ale zase nám řekl, že se mu nepodařilo sehnat ty páčidla. Tak sme tam byli zase zbytečně, ale tenkrát jsme mu už strašně nadali.
Poslední akce byla z 5. na 6. března. Opět jsme vyjeli na místo a já jsem si s sebou pro jistotu vzal takový těžký francouzský klíč, který jsem si vypůjčil od kováře Kratochvíla z Hradečné. Byl to dobrý vynikající chlap, takový čestný člověk, teď už je dávno nebožtík. Věděl na co to je a půjčil mě ten klíč. Taky mi dělal později páčidlo na sudy s benzinem a to mám doma jako památku na něj. S Vachutkou sme se teda sešli, měl sebou taky tři nebo čtyři chlápky a říkal, že všechno má, že je to zařízené a že to má schované tam v křoví. Tak sme tam šli a samozřejmě, že to tam nebylo. No buď mu to někdo ukradl nebo lhal, ale my byli zase vyřízení. No mě to dožralo, povídám nic, jdeme se na to alespoň podívat. Tak sme šli k té trati, už to bylo v Sudetech, kudy trať procházela, šli jsme po poli a loukách za Mitrovice a Doubravice. Tam sme našli most a říkáme si, kde by se to dalo tak udělat, tam jsme stejně zjistili, že páčidla by nám byla na nic, protože ty kolejnice jsou na šrouby. Tak jsem vzal ten francouzák, vyzkoušel to a ten šroub šel vyšroubovat. Tak jsme si říkali, že to vyšroubujem tím klíčem, rozešli jsme se po trati a uvažovali sme, že před mostem to rozšroubujeme, odstavíme kolejnici a jak pojede vlak, vykolejí a zboří ten most. Byl tam vysoký násep, možná tak tři metry a ještě most pod ním. Zkrátka jsme si mysleli, že ten vlak spadne z toho mostu dolů, rozmláti ten most, a že němci budou mít kolik dní práci než to spraví. Tak jsem se pustil do toho šroubování, no to byla dřina, na kolenách jsem se dřel v té škváře. Teď jsou kolejnice svařené, ale tenkrát byly spojené takovýma železnýma páskama, takové úseky po dvaceti metech, byly tam asi dva a nebo tři ty silné šrouby, byly to asi dvacítky. Na jedné straně se mi jich podařilo pět vyšroubovat a ten jeden, ten za boha nešel. Ten se točil a já sem ho nemohl vyšroubovat. Na té straně, odkud ten vlak měl přijet, tam se mě podařilo vyšroubovat všechny. Oni hlídali a vždy jak jel vlak, zapískali a já jsem utekl, seskočil z té trati a čekali jsme až vlak přejel. Pak jsme tam šli znovu a zase jsem pokračoval a ty vlaky jezdily často. Taky jsme si vybrali dobu podle jízdního řádu, kdy nejede žádný osobák, abychom ho nevykolejili. Jezdily v tu dobu hlavně ty vojenské vlaky. Když jsem tím francouzákem vyrážel ten poslední šroub, který spojuje ty kolejnice, tak byl vlak ode mě takových dvacet metrů. Všichni už utekli, mě se to konečně podařilo a z té hráze jsem seběhl, no jak já jsem utíkal pryč, ani Zátopek by mě tenkrát nebyl stačil, protože jsem čekal, že to za mnou bude padat z toho mostu. Protože ten poslední šroub byl vyšroubovaný, řikal jsem si, že na to vjede a už to pojede, ale ty kolejnice jsou mezi takovýma patkama a na té patce jsou ještě takové přišroubované příchytky. Vše jsem měl odšroubované, ale ta kolejnice nemohla uhnout do boku, protože to bylo na rovné trati, kolejnice sice pod vlakem cvakala, ale vlak celý přejel. No my jsme byli zlí, ale říkali jsme : „no nevadí, přejel jeden, spadne druhý“. Tak sme šli a na tom jednom konci, jsme tu kolejnici pozdvihli a jenom ji odstavili vedle na bok, bylo nás tam myslím osm nebo deset. Bratr měl sebou tenkrát dokonce ruční granát, tak ho tam ještě chtěl dát, ale povídám že to nemá smysl, ten vlak stejně vypadne jestli je tam granát nebo není. Povídám mu ještě ho schovej ještě ho budeme potřebovat. Teď rychle vzít kola a pryč. Jeli jsme jak šílenci a když už sme byli u Měníka, čakali jsme, kdy už to bude rachotit a bylo nám to už nějaký divný. Předtím každou chvilku vlak jel a teď žádnej. Najednou takové strašné pískání a já už povídám : „je zle, už to tam kdosi zastavil“. Byla taková tichá noc a rachot nebylo slyšet, to bychom byli slyšeli, jenom hvizdot té lokomotivy. No tak sme šli domů, já měl kolena úplně do krve rozedřené a samozřejmě nohavice mokré na skrz.
Ráno jsme se potom doslechli od chlapců, kteří tou tratí přes Sudety jezdili do práce, oni jeli z Čech do Čech, ale trat vedla přes Sudety, tak od těch jsme se slechli, že se jezdí jen po jedné straně a že je tam výluka. Pochůzkář prý přišel na to, že je to rozšroubované a zastavil jen 30 metrů od toho rychlík. Potom prý měl strach, že ho za to někdo zastřelí, ale my by jsme mu nejraději za to něco dali, že ten rychlík zastavil. Oni tenkrát věděli, že jsou darebáci, proto než jel ten rychlík, přestaly na delší dobu jezdit ty vojenské vlaky, aby udělali tu bezpečnost. Proto ten vojenský vlak tehdy už žádný nejel a najednou až ten rychlík, ale naštěstí ho zastavil. Tenkrát jsme tedy měli strašné štěstí, strašné štěstí, protože kdyby tam ten rychlík spadl, tak jsme se myslím oběsili nebo co, já nevím. To bysme nepřežili, tolik lidí zabít zbytečně, to se nám zase nepodařilo. Tak jsme si říkali, že takhle to přece nemůžeme dělat, trvalo to tři pokažené noci a nakonec vše bez výsledku. Mělo to sice morální výsledek, fašisti viděli, že se cosi děje, ten kabel a teď ta trať, takže ono jim to taky hýbalo nervama, nebyli si jistí. Ovšem lepší pro nás by bylo, kdyby se tam ten vojenský vlak převrátil.
Obstarání výbušnin ve skladu kamenolomu na Vápence, 29.5.1944
Po té trati jsme se dohodli, že takhle to dělat nemůžeme, že musíme sehnat třaskaviny. Láďa Gottwald i Emil Pazderů byli zaměstnaní ve Vápence u Vitoula a oni věděli, kde jsou tam ve skladišti třaskaviny, nakonec jsem to věděl i já. Říkali, že tam mají dynamon a donarit, to byla nějaká třaskavina, která mohla bouchat i ve vlhku, ve vodě a hlavně měla daleko větší sílu jak dynamon. Odstřelovali s tím ty hloubkové vrty a měli k tomu zápalný šňůry. Ty měli zase tam pod Hradečnou v Brodkách v takovém domečku, kde se vždy ti dělníci převlékali. A tak já jsem uvažoval, že tam musí být někde klíček, protože když přijdou do práce, tak si musí nějak odemknout. Tak já jednou v sobotu, týden předtím než jsme brali to střelivo, bylo to 22. května, jsem šel a hledal jsem a opravdu jsem ten klíček našel. Odemknul jsem si a viděl jsem tam bedýnku, kde byly takový papírový válečky, na jejich konci byla ta zápalná hmota, jak je na sirkách. Ta zápalná šňůra se zapalovala sirkami, musela se seříznout na koso a když byl vítr, tak se to strašně špatně zapalovalo. Proto se to seřezávalo opatrně kolmo, aby se ta zápalná hmota nevysypala, potom se navlékl ten váleček, škrtlo se o krabičku sirek, jenom to zasyčelo a už utíkal plamínek. Tak jsem si tam těch válečků nabral do kapsy a zase jsem to tam zamčel.
Za týden, když byly zrovna svatodušní svátky, ze soboty na neděli 29. května, jsme se ta naše parta sešli u toho skladiště, byla nás tam hromada, a že to tedy vybereme. Ale jak se dostat dovnitř, dveře byly ocelové, žádná klika, jen zámek a takové držadlo, zámek na pravé, panty na levé straně. No tak jsme přemýšleli jak dál. Vedle u skladiště nářadí jsem bouchl do zámku, ten odskočil a tam byly krumpáče a železné sochory. Potom jsem krumpáčem udeřil do zdi, ale byl to samý cement, všechno betelné z cihel na cement. To už tenkrát po státní silnici chodily hlídky hlídat ten kabel. No nakonec jsem musel chodit hlídat i já. Ze všech vesnic, z Hradečné z Měrotína, jsme dostali rozpisy a všichni museli ve svém krátkém úseku hlídat ten kabel. Pochopitelně, když jsem šel hlídat v létě já, tak jsem si vzal deku a lehl sem si do Třešína a tam jsem spal, protože jsem si říkal, že když hlídám já, tak se přece nemůže s kabelem nic stát. No jenomže ti druzí hlídali a kdyby tam slyšeli jak boucháme do zdi, mohli by někam zavolat a mohli by nás u toho chytit. Bouchat se tedy nedalo, tak jsme přemýšleli, jak se do toho skladiště dostat. Dostal jsem takový nápad, vzal jsem ten železný sochor, provlekl jsem ho tím držadlem za které se to otevíralo, opřel jsem jeden konec o zámek, sochor jsem vzal u těch pantů a zapřel se do zdi. Tenkrát jsem měl strašnou sílu, říkali mi Herkules a tak jsem táhl a ty dveře jak to držadlo bylo uprostřed, se najednou začaly vybulovat a tím vyjížděl ten zámek. Bylo zamčený jen na jeden západ takže najednou se ozvalo cvak a dveře byli odemčené. Zaradoval jsem se, že mám dveře otevřené a za nimi byly další takové. To už ale bylo jednoduché, navlékl jsem sochor a bác, dveře byly otevřené a my byli uvnitř. Byla tam místnůstka, na levé straně na zemi bedna, kde byly smotané ty zápalné šňůry do klubek. Ještě tam byly další ocelové dveře a vpravo ve zdi schránka s ocelovými dveřmi.
Tak jsem vzal majzlík, tam už jsem mohl tlouct, to už venku nebylo slyšet. Trochu se to vyhnulo, pak jsem vzal ten sochor a urval jsem to celé, zámek uletěl. A tam byly ty rozbušky. Myslím, že celkem 2.060 rozbušek, několik krabic, menší a větší. Vzali jsme všechny i tu šňůru jsme vzali všechnu. No a pak jsem otevřel i ty poslední dveře a tam byla místnůstka s policemi, kde byly narovnaný bedny s dynamonem a donaritem. Dnes už nevím přesně kolik jsme toho odnesli, ale donarit jsme vzali do posledního kousku a dál ještě nějaký dynamon. Byla to dřina, byli jsme tam pěšky, někteří na kole, brali jsme to na ramena, do aktovek a všelijak. Pak jsme se rozjeli.
To už jsem měl pistoli, italskou devítku beretu. To byla právě ta, co přivezli chlapci Nantl a Rajtr z Laškova z Německa. Ti se téhle naší akce nezúčastnili, sice měli přijet, ale nedostavili se, bylo nám to divné, ale až potom jsme zjistili, že oba padli v Berlíně. Gestapáci je tam sledovali a při přestřelce je zastřelili. Já jsem před akcí, už nevím před kterou, dostal rozkaz vyzkoušet pistoli, armádní devítku, co jsem tehdy měl. Ve stodole, když naši nebyli doma, jsem si chtěl vystřelit do pilíře, tak já sem to zmáčkl a nic. Natáhl jsem kohoutek a rána žádná, ještě jednou a nic. Vyhodil jsem patronu, kdyby selhala, dal jsem tam druhou, potom rána vyšla, ale kulka sice do zdi narazila, ale nějakou průbojnost neměla. Patrony byly totiž neodborně uskladněné a navlhly, takže jsem měl pistoli, ale patrony byly vadné. Bratr nakonec zjistil, že Vachutka zase má hromadu patronů do devítky, ale nemá pistoli. Bratr mě proto dal tu italskou beretu co měl od Nantla a Rajtra z Německa a řekl, abych Vachutkovi dal tu armádní devítku, že on do ní náboje má. Tak jsem mu ji dal a chodil jsem už s tou italskou, kterou jsem tenkrát na tom střelivu měl s sebou. Ušil jsem si na ni takové podpažní pouzdro ze zimníkové látky na řemen přes rameno a tak jsem to nosil. Když nebyl nikdo doma, tak jsem s ní učil mířit a měl jsem potom pěkné zásahy.
A tak jsme to střelivo nesli s těma chlapcem domů. Já jsem nesl bednu dynamonu a bednu donaritu. Šli jsme k Měrotínu pod hřbitov a potom těma slavětskýma lesama, tam jak my říkáme na Kozince, Vlčí doly a pak do Hradečné. Byli jsme úplně utahaní, úplně otlačený ramena jsme z toho měli. Dotáhli jsme to domů a schovali jsme to do stodoly. Hned v tu noc jsem s Bohušem vyhrabal v kamenném pilíři ve stodole takovou velkou díru, kamení jsme nanosili ven, střelivo jsme tam narovnali, bedny spálili, jenom tím víkem jsme to zakryli a potom jsme to zase zarovnali a zaprášili. V létě tam rovnaly ženské slámu, ani nevěděli, že tam zarovnávají třaskaviny. To kamení v zahradě z pilíře jsme podlili vodou, aby to bylo stejné a nikdo nic nevěděl. Teď jsme s tím, ale neuměli zacházet. Ti co dělali v té vápence, tak ti trošku uměli, ale nebyli si jistí. V Hradečné bydlel střelmistr Vratislav Krček a ten s tím uměl zacházet.
Ještě abych nezapomněl, to bylo v sobotu a v neděli jsem jel do Olbramic za bratrem a byli jme u Kyselky u Ochoze, kde jsme se domlouvali, že musíme něco udělat, protože se na to stejně přijde. Ty dveře do skladiště jsme jenom přivřeli, postavili k nim nějaký kámen, aby to vítr neotvíral. Ani jsme to nemohli všechno odnést, protože nás na to bylo málo, zůstal tam nějaký ten dynamon. Proto jsme si říkali, že musíme něco udělat, aby to gestapáci věděli, ještě než přijdou dělníci v pondělí do práce, protože by to bylo na nich, bylo by zle, zatýkalo by se a odnesl by to někdo nevinný. Bratr ve Vilémově se svým spolupracovníkem Pepíkem Tylem, který je dnes myslím ředitelem školy v Luké, jeho psacím strojem napsali dopis, kde jsme psali Vitoulovi, že jme si dovolili vzít mu to střelivo, z toho skladiště, že víme že má schované rezervní střelivo, tak ať to nahradí tím, že to použijeme proti fašistům a po válce mu potom poděkujeme. Dopis jsme zalepili, já sem ho vzal a v noci z neděle na pondělí svatodušní jsem šel, nenápadně jsem mu ho zasunul za branku a utekl jsem pryč. Potom jsme byli zvědaví, co se bude dít. Všechno bylo zamaskované a schované. V pondělí ráno se nic nedělo, na poledne jsme šli do Mladče k jeskyním, tenkrát se tancovat nesmělo, tak se chodilo posedět si k jeskyním. Tak si tam sedíme a přiběhl tam Standa Svozilů z Hradečné, oči měl vyvalené a prý jestli víme co je nového? „U Vitoula vybrali střelivo, celou zeď vybourali, tam je gestapáků a psů. Za chvíli přišel četník a odvedl přímo tam od stolu nějakého Šmoldasa z Mladče, který byl zaměstnaný u Vitoula a měl na starosti klíče od skladiště. Hned za chvíli začali zatýkat, ale naštěstí jen naši četníci, protože byli taky zavoláni a gestapáci to vyšetřovali. Ale fakt je ten, že Vitoul tam to střelivo neměl všechno. Ve své kanceláři měl dveře do místnosti, před dveřmi měl postavenou skříň a hlavní část střeliva si dával tam, protože měl strach, aby mu to tam venku nezvlhlo. Teď když gestapáci přišli, zjistili co mu tam zbylo podle toho kolik tam toho mělo být podle inventury, tak se lekli. I kdybychom vzali 2 nebo 3 metráky, víc ne, tak jsme toho vzali pakatel, a jim pořád chybělo asi 15 metráků. Vitoul jim nemohl říct, že to má zarovnané za skříní v té místnosti, musel říct, že tolik metráků bylo ukradeno a to na ně padla hrůza. Protože jsme vzali všechny rozbušky a všechny šňůry, podle inventury si mysleli, že i třaskaviny všechny, tak ti fašisti si mysleli, že jsme na to museli mít nákladní auto. Nakonec se i přesně zjistilo jak jsme to otevřeli i když zase vhodili mezi lidi, že to bylo klíčkem a jako hledali ty klíčky a dokazovali, kdo mohl ty klíčky vydat a na oko tak vyšetřovali, ovšem nezavřeli je ani nedostali bití, protože dobře věděli, že to bylo vypáčené.
Potom ty dveře zevnitř zesílili, přidali zámek nahoru a dolů, takže už tam byly tři dozické zámky. Říkal jsem si tehdy, že to se už opravdu nedá otevřít, i tak jsme ale počítali s tím, že bysme to ještě jednou vybrali. Už se nám to ale nepodařilo. A do tohoto skladiště potom stáhnuli střelivo z celého litovelského okresu, kde který kamenolom měl střelivo, tak ho musel uschovat do tohoto spraveného skladiště a stavěla se tam na noc stráž. Ti strážní se tam střídali a jedním z těch strážných byl starý pantáta Pazderů, táta Emila Pazderu, který se mnou utíkal na Slovensko a který to skladiště s námi vybíral. To jsme zase věděli, kdy on bude hlídat a nebyl problém až by hlídal, sejít se všichni, ti cizí by přepadli toho starého Pazderu, svázali by ho, někam ho odtáhli, aby nás nepoznal a zase to vybrat. Dokonce i Petr Petráš říkal, že má zajištěné nákladní auto na odvoz střeliva. Ale už jsme se k tomu nedostali.
Odpálení železničních tratí Jesenec u Konice, Kostelec na Hané, Moravičany, Grygov, 26.7.1944
Tak jsme se dohodli, že vyhodíme tratě, ať jim naženeme strachu, bude to toho 26. července 1944. Hned jsme si rozdělili úlohy. Já se svojí skupinou půjdu na trať do Moravské Třebová, tak někam k Jesenci u Konice a tam trať vyhodím, můj bratr že vyhodí trať u Kostelce na Hané, Vachutka vyhodí trať u Moravičan a Petr vyhodí trať u Grygova. Petr ji opravdu vyhodil, to byla akce, která se mu podařila. Bratr byl velitel, všechno to organizoval a Petrášovi jen podal hlášení „my to provedem“ a potom mu zas podal hlášení „provedli jsme“.
Každý měl už doma to střelivo z toho skladiště, tak jsme se dohodli, že si doma každý nařeže ty šňůry na takové kousky, nebo ony už vlastně nařezané byly, tak že to odzkoušíme, aby to přesně v 11 hodin bouchlo na všech tratích. Když oni budou vidět, že to přesně v 11 hodin bouchlo na všech těch tratích, kde je 30 kilometrů okruh, nebo ještě víc, tak to na ně zase strašně bude psychicky působit, protože nebudou vědět co se to děje když to najednou bouchne. Tak sme se rozhodli, že to tak provedem.
Doma jsme v noci z pilíře vytáhli donarit, navázali jsme takové balíčky, to jsme ještě dělali volně, potom už jsme dokonce měli udělané na nálože takové kovové válce. Tak jsme nachystali ty balíčky, šňůry, odzkoušeli jsme to, aby to hořelo přesně 7 minut, šňůry byly všechny stejně dlouhé, zápalníky s rozbuškou, to jsme si všechno nachystali doma, nasadili rozbušku, skousli ji tam, smotali a nachystali do aktovky. Byl u toho Bohuš Satorů, Pazdera, Gottvald a já. Bratr ten byl sám, ten to dělal u Kostelce s tím Slávkem Svozilovým a ten jim to tam vyhodil někde kousek od strážného domku, on byl odvážný jak hrom, ale já budu mluvit o sobě.
Já jsem chlapce poslal napřed „počkejte na rozcestí co vede od Luké na Hvozd u Vojtěchova, já tam přijedu tak v 9 hodin večer, tam se schovejte do lesa a jak zapískám, tak se objevíte“. Já jsem si pro jistotu hledal „alibi“. Do aktovky jsem si dal papuče a jel jsem do Měrotína k ševcovi, nějakému Haplovi. A u toho jsem byl, bavili jsme se, vykládali, on mě spravoval ty papuče, pak jsem říkal už je hodně hodin, schválně jsem mu špatně řekl že už je 9 hodin, že už musím jet. Sedl jsem na to kolo a šlapal jsem, jel jsem a jel, přijel jsem k tomu Vojtěchovu, tam jsme se sešli, a už jsme jeli společně přes Hvozd, přes Ponikev, Ladín až jsme přijeli na tu silnici od Konice k Jesenci. Ta trať vede tam vzadu a to už tenkrát byly taky Sudety, byl tam německý kraj. Tam jsme po poli s těma kolama přešli k té trati. Našli jsme si tam mostky, pěkně jsme si ty nálože přivázali, každý měl jednu, já jednu, Emil jednu a Laďa jednu, ten Bohuš ten s námi jenom jel, dávali jsme jen tři nálože.Uvázali jsme to kousek od sebe, připravili šňůry a jak bylo za 7 minut jedenáct, to jsme měli hodinky přesně nařízené podle rádia, tak „hoši zapalujem teď“. Škrtli jsme o krabičku sirek, zasyčelo to, na kola a jeli jsme. Teda ale to byla jízda. Když jsme přijeli do Ladína, tak nás tam začala zastavovat ta noční hlídka. Zrovna jsme jeli do kopce byla tam noční hlídka, to se muselo tenkrát hlídat. Tak jsme jim řekli něco škaredého, mluvili jsme po česku a jeli jsme jak blázni dál. Až jsme dojeli za Ponikev, to je dálka, tak jsem zastavil, povídám „stop zastavte“ a čekali jsme.
„Buch, buch“ a třetí rána nevyšla, povídám „sakra, třetí selhala“ a podle toho oni potom taky poznali, že to byl ten donarit tady z lomu od Vitoula.
Přijeli jsme domů a to nebylo hned, ale za pár dní už jsme věděli - tam u Moravičan vyletěla trať. Ale ten Vachutka to neudělal v 11 hodin, on jako učitel, učitelé jsou zvláštní kasta na tyto věci, ti musejí vždycky něco vymyslet, nemůžou jednat normálně. Znáš to říkání : „Kantoři, vědou národ v pohoří, když zabloudí v pohoří, národ pohoří.“ A on taky, přece nedá nálož jak jsme se ujednali, aby to buchlo v 11 hodin, on vyhodí přímo vlak, no tak čekal až ten vlak pojede. Až ten vlak jel, byl to nákladní vlak, no tak škrkl a ten strojvůdce to viděl že škrtl, ne že by zabrzdil, ale přidal, přejel to a za ním to bouchlo, tak se vlaku nic nestalo. A ta naše nálož, co já vím, tak vlak přes to přejel a pak to střelilo, ty dvě nálože. Jedna 30cm a druhá 40cm té kolejnice uletělo, ten vlak přes to přejel, předrkotal, byla to lokálka a ta jela pomalu, zastavili a museli přesedat, ale je zajímavé že nevykolejil, vyšlo jim to, že přes těch 30 cm přejel, ono to není moc, když to rachotilo, tak zastavili a zjistili, že mají ustřelené kolejnice.
Na druhý den, to jsem trhal třešně napoli a najednou nad námi začali létat cizí, buď anglická nebo americká letadla „moskyto“. Měl jsem takovou knížečku německy vydanou, poznávací a tam byly ty cizí letadla, tak i to „moskyto“ tam bylo. Létalo jich 16, takový ohromný okruh a vypadalo to, jako když lítají zrovna nad těmi tratěmi, no já jsem měl z toho takovou radost, to vypadalo tak, jako kdybysme my s nimi byli ve spojení a oni přišli kontrolovat jak to dopadlo. Němci si to museli myslet taky. Ty moskyta tady lítali, jestli se odtrhli od nějakého svazu, nebo jich přiletělo samotných 16 nevím, ale to pochybuju, že by jich mohlo přiletět z anglie samotných 16. Němčouři pochopitelně z té nevybuchlé nálože zjistili, přesně že je to donarit z vápenky, tak z toho byli úplně vyjevení – Moravičany, Jesenec, Kostelec a Grygov v jednu noc. Oni poznají i po výbuchu, že to bylo donaritem. A oni zase nevěděli kolik je nás a strašně jim to vrtalo hlavou...
Toliko několik málo pasáží ze vzpomínek pamětníka Ladislava Havlíčka st., týkajících se odbojových akcí v okolí naší vesnice Hradečná. Jeho nahrané vzpomínky jsou samozřejmě obsáhlejší, čítají zhruba 8 hodin mluveného slova. Zahrnují vyprávění počínaje předválečnou dobou a mnichovským diktátem v roce 1938, popisují náladu a chování obyvatel, šíření vlastenectví a protiněmeckých nálad v této těžké době, popisují samotné počátky a vznik odbojových skupin na olomoucku a litovelsku s popisem jejich činnosti z nich některé pasáže týkající se odbojových akcí jsou shora přepsány. Posléze při pozatýkání některých odbojářů včetně bratra Miroslava Havlíčka st. po poslední akci u Lutína, vzpomíná Ladislav Havlíčka st. na jeho útěk společně s kamarádem Emilem Pazderou na Slovensko, kde se poté oba aktivně účastnili Slovenského národního povstání.
zdroj :
mluvené nahrávky vzpomínek hradečského rodáka Ladislava Havlíčka st.
článek "Svědectví o partyzánském hnutí" Ladislava Havlíčka st. z dobového tisku
publikace Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939 – 1945, autor Josef Bartoš
