z pamětní knihy - staré místní zvyky

01.10.2016 21:00

 

Velikonoce

 

Pokud se týče starých zvyků vztahujících se k době velikonoční, tyto byly převážně jako u nás stejné i ve většině krajů Moravy a proto je zde zmíněno jen o těch nejhlavnějších. Pro děti počínala doba velikonoční u nás obyčejně již Smrtnou nedělí. Děti, většinou dívky školačky, nastrojily došek nebo věchem slámy za smrťáka a tohoto za zpěvu a různého říkání vynášely za vesnici kde jej upálili. Po tom vystrojily smrkový stromeček malebnými pentlemi a fábory a s tímto chodily dům od domu na předvelikonoční koledu, která obyčejně začínala slovy : „Smrtná neděli, kdes dala klíče“ atd. Byvše většinou v každém stavení, ovšem tu víc, onde míň, byli podarováni penězi, vejci nebo koláči a potom se šli na příhodné místo podělit. Vynášet smrťáka náleželo jeden rok chlapcům a druhý zase děvčatům, většinou však vynášívala děvčata a chlapci zase pálili.

Na zelený čtvrtek počínalo velikonoční klapání. Děti z celé dědiny, většinou však chlapci školáci i ti menší, společně se sešli a šli v průvodu od vrchního konce dědiny dolů, obešli třikrát kapličku přičemž každý dle svých sil klapal a vrkal. Nejstarší - komandant, nosíval vrkač neobyčejně velkých rozměrů, který jako basa tvrdil muziku. Při obcházení kapličky modlili se děti „Anděl Páně“. V novější poválečné době začaly se děti scházet na klapání u domu čís. 28 u Řmotů. K poledni a k večeru, když mají ještě do klapání čas, nadělali si z poházených prken houpačky při čemž křiku a výskotu bývá až nazbyt, ráno však dlouho ještě před čtvrtou hodinou, když obyčejně ještě všichni spávali, rozléhal se již nočním tichem jejich pěkný zpěv, při čemž zvlášť vynikal sytý hlas dětí Seifertových. Po mši na Bílou sobotu chodí děti vybírat za klapání při čemž odříkávají svoje „kázal kadlec a kadlečka aby dali dvě vajíčka“ atd. a pak nastává to hlavní - dělení, které mají na starosti ti starší zase za vedení nejstaršího. Jsou to dobří počtáři a pamatují v první řadě na sebe. Vybrané peníze rozdělí většinou mezi sebe a nějakým tím vajíčkem podělí ty malé. Tito ovšem spokojeni nejsou takže křiku a hádky bývá při tom jenom dost nakonec se však dají usmířit a po společné poradě jdou vajíčka k „Haninům“ u Vaňáků na dom. čís. 22 prodat a stržené peníze vymění za čokoládu.

Vzkříšení na Bílou sobotu bývá začátek velikonoc mládeže dospívající. Je-li jen trochu pěkné počasí obléknou si děvčata svoje nejpěknější šaty, většinou má každá nové a chlapci potom při průvodě už hledají a pozorují, každý jen tu svou. Na tuto církevní slavnost každý rád jde, vždyť to bývá s muzikou a skoro taková jarní vesnická přehlídka mladých lidí. A cestou z kostela se to teprve dobře stoupá, vždyť muzika vesele do kroku hraje a buben do toho hřmotně houká. V naší kolátoře doprovází muzika nejvíc chasu mladečskou, těch je totiž nejvíc a proto nejsnáz na muziku vyberou.

V neděli velikonoční obyčejně zase přijdou v průvodu a za doprovodu hudby do kostela. Mladečtí a savínští a přitom nesou v průvodu svoje pěkně ozdobené korouhve a sošky. Až do převratu se slavnosti „Vzkříšení“ zúčastňovali hasiči v parádním kroji, poté to však už přestalo, aby se prý na žádné straně nenarazilo.

Ve svátky velikonoční se barví vajíčka a nastává slavnostní pomlázka nebo šmikustr. Zvyky s tím spojené jsou tak všeobecné až se kronikář domníval, že hned tak nezaniknou a proto se o nich ani šířeji nerozepisoval.

Pro malé děti nejradostnějším dnem velikonočním bývá Velký pátek. V ten den totiž vodí maminky svoje miláčky pěkně ustrojené do kostela na „lóbání", kde bývají tito od Pánbíčka štědře vajíčky neb pamlsky podarovány. Svým dětským rozumem ovšem nepostřehnou že to není z nebe, nýbrž od maminky.

 

 

Svatby

 

Když se rodiče ženicha a nevěsty vzájemně na námluvách domluvili, chystalo se k svatbě. Z prvu obě strany šli nebo jeli do města k notářovi k úpisu a zároveň se vybrala pro nevěstu látka na šaty, samo sebou co nejpěknější, ovšem podle majetkových poměrů. U nás ještě v letech šedesátých 19. století zastával úkol notáře starosta Josef Krček. Nezbytnou součástkou svatebních šatů nevěstiných byl „zavodivák“. Po první ohlášce v kostele, měl ženich na starosti sehnat si družby a nevěsta zase družičky, rozumí se však, že to bylo po vzájemné poradě, aby to pasovalo. První družba a družička znamenali ovšem mnohem více nežli ostatní druženstvo. Po té se veškeré družbové sešli společně v ženichově bytě, kde jim bylo sděleno, koho na svatbu mají sezvat. Byl-li ženich z gruntu, tu bylo starostí družbů opentlit si čapku sportami hřebíčkem, osedlat koně, opatřit si „šosák“ /delší kabát se šosami/ z jehož šosu vyčníval bílý kapesník a jet zvat na svatbu. Při té příležitosti, zvláště když družbové přijížděli k cizí vesnici, stříleli z pistolí, aby koně dělaly větší parádu“. Po sezvání hostů sešli se družbové zase v domě nevěsty, kdež vyprazdňovaly kapsy od „drobtů“ jimiž tam či onde byli podarováni, aby totiž nevěstě hodně nesly slepice. Při té příležitosti, vyřizujíce vzkazy od zvaných, byli pohoštěni.

Poslední noc před svatbou poslal ženich muzikanty „dělat nevěstě štandrle“. Muzikanti tloukli na buben a talíře, takže celou dědinu vytáhli z domu. Nevěsta to odplakala obyčejně někde v komoře. V den svatby, záleželo mnoho na tom, uvidí-li dřív nevěstu ženich, či ona jeho. Uviděla-li nevěsta ženicha, dřív nežli on ji, soudilo se, že umře dřív on, aneb zase opačně. Ženich, když dojel do dědiny nevěstiny byl zde „zalikován“. Místní chlapci zatáhli ženichovi cestu hedvábnou pentlí a zde za různého říkání musel si nevěstu vykoupit a chlapcům se odměnit „za opatrování tak krásného kvítku neb růžičky.“ Plat za záličku byl obyčejně již před tím se ženichem smluven. Chlapci majíce přikryt talíř květovaným hedvábným šátkem s třásněmi nastavili tento ženichovi, by na něj s ložil výkupné. Poté ženicha propustili a tento, když přijel do domu rodičů nevěstiných, šel tuto, skrytou obyčejně někde na komoře vyhledat, aby jí ještě za svobodna poškádlil. Po té sešel dolů mezi druženstvo, načež řečník, obyčejně z druženstva, předváděl nevěstu k odprosu. Nevěstu předvedl nejdřív ženichovi načež tato poklekla před rodiče, kteří obyčejně na akt tento už byli připraveni a třikrát s pláčem prosila o odpuštění a požehnání. Nyní přiklekl i ženich a rodiče odevzdali za patřičného říkání a napomenutí jemu nevěstu, společně je pokropili a požehnali, načež se jelo do kostela.

Čím bohatší svatba, tím větší byl průvod kočárů. Do kostela jela nevěsta s prvním družbou vždy první, a za ní hned ženich s první družičkou. Do kostela před oltář uvedl nevěstu první družba, který ji postavil po bok ženichovi. Vzadu za nimi postavilo se druženstvo, první držba s první družičkou a ostatní druženstvo. Při mši dávalo se pozor na čí straně lépe hoří oltářní svíce, zda na straně ženicha či nevěsty. Na které straně svíce lépe a jasněji hořely, ten prý dřív zemře. Akt oddací byl odbýván obyčejně po mši. Po příjezdu z kostela byli svatebčané, v první řadě ovšem ženich s nevěstou, domácími uvítáni a započala hostina a svatební veselí. První družička darovala a přioděla prvního družbu bílou vyšívanou zástěrkou jelikož tento byl nucen při hostině přisluhovat. Družba opět daroval družičce lžíci nůž a vidličku též svázané hedvábnou pentlí. Před započetím svatební hostiny byl postaven na stůl před nevěstu větší talíř nebo mísa s pšenicí do které byly při započetí hostiny házeny dary pro nevěstu s připojeným rozličným říkáním. Na příklad na šťastný stav manželský, na poviják, na kolébku atd. „Házení“ započali rodiče nevěsty a ženicha a pak po pořádku všichni ostatní svatebčané. Mezi tím co svatebčané stolovali, místní chasa bavila se tancem u muziky a když potom přišli svatebčané, udělala chasa zase místo těmto. Když se ženich s nevěstou poté dostavil do hostince, musel místní chase zaplatit za odstupnou, která byla někdy dosti drahá. U muziky nevěsta mívala volnou volbu a tančila pokud možno se všemi hlavně ovšem se svými druhy z mládí a též i ženich měl na vybranou.

Na druhý den odbývána svatba u ženicha. Ráno u nevěsty bylo snídaní a zde také umluven další postup svatby. Na zvláštní vůz naloženy peřiny od nevěsty a ženy skoro z celé obce posedaly na vozy další a za veselé nálady jelo se k ženichovi. Byl-li ženich z druhé dědiny, jeli i muzikanti na vozech. Nevěsta jela napřed, muzika celou cestu vesele hrála, ženské výskaly a zpívaly. Když pak nevěsta za veselé nálady všech, dojela do dědiny ženichovy, nastaly radovánky místní drobotině. Nevěsta měla již nachystané drobné cukroví, které plnýma hrstma házela mezi děti, které z celé dědiny shromážděné, na nevěstu netrpělivě čekaly. Při sbírání těchto sladkostí docházelo často ke komickým scénám. Kotrmelce jeden přes druhého a všelijaké přemety, křik a i hádky to nebylo žádnou zvláštností. Mezitím svatební průvod dojel do domu ženichova a tomuto nastal úkol vykoupit si od žen ze strany nevěstiny peřiny. Někdy přišly tyto ženichovi notně draho, protože ženské a sousedky odebraly nevěstě věnec z hlavy a počaly jí rozplétat spletené vlasy. Tento úkol připadl pak ženichovi při čemž byla vyzkoušena jeho trpělivost a nátura. Když totiž počal ženich nevěstě vlasy rozplétat, tu každá z žen přichystanou vařečkou snažila se jej klepnout přes prsty, aby se poznalo jak dlouho to vydrží. Když pak ženich měl prsty již notně poklepané, byl uvázán nevěstě na hlavu šátek a nastalo „honění kota“. Ženské se uchopily společně za ruce, nevěstu majíce ve svém středu, a za veselého výskotu, křiku a doprovodu muziky vrazily do hospody. Zde držíce se v kruhu za ruce tančily kolo a po té teprve po párech. Muzika hrála ovšem zase do rána, takže svatebčané než se potom trošku prospali, rozcházeli se domů ve čtvrtek po poledni.


 

Křtiny

 

Příchod nového občana býval na dědině událostí prvního řádu, obzvlášť když to byl chlapec. V zámožných selských rodinách bývala oslavena tato událost někdy i muzikou. Taktéž dlouholetý starosta zdejší obce přišel se podívat na toto slzavé údolí za zvuků veselé hudby. Bylo to právě prvního máje roku 1853, kdy místní chasa stavěla máj, což v tehdejší době neobešlo se nikdy bez muziky. Právě ve chvíli kdy máj byl vztyčen přiběhla děvečka oznamovat otci pozdějšího starosty, že se mu narodil syn. Blažený otec vzal muzikanty hned sebou a tito zahráli nově zrozenému občanu veselé intrádo. Když potom synáček dorostl a běhával každou neděli po muzikách a maminka se s ním proto vadila, chlácholil ji otec a říkával : „copak se mu divíš, přece víš, že je bubnem vyhnaný“. Dítě když se narodilo, bývalo zpravidla hned okřtěno, pokud možno ještě týž den. V neděli nato šla nedělka k „ouvodu“ do kostela. Před ouvodem nesměla nedělka vůbec vyjít z domu. Po ouvodě sezvala se přízeň a sousedky na „kořalku“. Bývala to domácí hostina, při které pro povzbuzení mysli hrála hlavní úlohu rosolka, ovšem ta jemnější. Při tom o vtipy a žerty nebyla nikdy nouze.

Když se spolumajiteli sladovny p. Josefu Smékalovi z dom. čís. 1 narodil prvorozený syn, tu byli kmotři a přátelé shromáždění na kořalce překvapeni zvláštní podívanou. Jelikož otec novorozeněte pocházel z Řimic, umluvili se tam jeho přátelé, že jej musí na kořalce překvapit. Sehnali dvoukolový vozík a do špice ojete zapřáhli koně. Vozík sebe i koně vyšnořili slaměnými strejci na způsob spon na čamaře. Do vozíku posadil se p. Nyč s citerou a na koně posadil se druhý soused. Vedle vozíku po každé straně kráčel jeden adjutant. Za všeobecné veselosti dorazil tento zvláštní průvod až za dom. čís. 29 ke Šmoldasům. Cesta z vršku stala se však kamenem úrazu, zvláště pro p. Nyče. Vozík se náhle rozjel, kůň se lekl a náhle se otočiv převrátil pantátu Nyče i s vozíkem k všeobecné veselosti zrovna u síně. Běžným pokrmem na těchto hostinách bývaly nezbytné „kraple“ - máslo a tvarůžky. Při této příležitosti oplácela nedělka kmotrům a sousedkám donesené jí dary. Máslo a tvarůžky sloužily za pravidelný příkrm též na „trachtách“ pohřebních. Jídlem hlavním býval zpravidla v zámožnějších rodinách „guláš“.


 

Kácení máje

 

Slavnost stavění a kácení máje bývala skoro pravidelnou každoroční zábavou dorůstající mládeže. Je to pradávný zvyk, který s většími či menšími obměnami se ještě bezpochyby hodně dlouho udrží. Známou charakteristikou této slavnosti jsou všelijak nastrojené maškary s dřevěnými nástroji - hajný, nadlesní, indián, drvaři, ženy přinášející oběť do lesa atd. Autor pamětní knihy se dále omezil na popsání posledního kácení máje u nás v Hradečné těsně po válce před psaním daného textu.

Stavění máje zúčastnila se po většině mládež již dospělá a i mladší ženatí. A jelikož k postavení byla pohotově mladá a jará síla, postavila se máje pěkná a dosti vysoká, kterou potom někteří chlapci hlídali. To hlídání nebralo se však příliš vážně, poněvadž nikdo nevěřil, že by ji snad někdo ukradl. Jak se lidé však podivili, když v neděli před kácením šli se dívat jek se na máji „fánci“ třepetá a neviděli tuto ba ani máji ne. Mysleli zprvu, že ji snad vítr svalil, později však viděli, že po máji není ani památky. Záhada jeho zmizení se brzy vysvětlila. Ze soboty na neděli si každý z hlídačů koupil nějaký ten hlt, což bylo na velevítanou chlapcům z Pateřína, kteří již dlouho pásli po příležitosti, aby mohli máji hradeckým sebrat. Zmíněnou sobotu přišlo pár těch odvážnějších a když zjistili, že hlídači jsou „v agonii“, máji podřezali a koněm, kterého nechali stát v záloze u Šmoldasových, zatáhli do Pateřína. Každý si zajisté v duchu představí protáhlé a udivené tváře hlídačů, když z libého spánku probudil je křik a smích chasy a máje nikde. Říkalo se také, že to byla zrada, nikdo se však nechtěl k tomu přiznat. Paterákům však byla slibována pomsta a odplata a tato se také naskytla. Hned na druhý den byla postavena máje ještě vyšší a ztepilejší a hlídky byly postaveny bdělejší a ostražitější. Hlídky byly, jelikož se mezi nimi nalézali se někteří střelci, ozbrojeny i puškami.

Přišla opravdu krásná květnová neděle, kdy měla se uskutečnit slavnost kácení máje. Lidí se sešlo, že jich Hradečná při podobných příležitostech dlouho před tím neviděla. Když byly odstraněny „šprajce“ a máje pod dopadem dřevěných seker počala se chvěti, čekal každý napjatě kdo bude pánem vršku s fánou, zda opět pateráci, kterých se sem též hodně sešlo. Máje se pomalu kloní, konečně s rachotem dopadá, muzika při tom hraje. U vršku máje křik a celé klubko těl. Hradečtí chlapci jsou však pevně odhodláni vršek máje za každou cenu udržet, což se jim též plně zdařilo. Již třímá jeden z nich ulomený vršek s červenobílým praporkem vysoko nad hlavou. I když se protivníci sebe víc namáhají jim tento vyrvat, nedaří se jim to, ba musí při nastalé bitce neslavně utíkat, při kteréžto příležitosti dostala většina z nich, svůj díl. Nejvíce poznamenán byl mladý František Moťka z Pateřína, který byl označován byl za původce plánu sebrat hradeckým máji. Byla mu notně v bitce pošramocena ruka.

Právě tu neděli, kdy chlapci paterští odnesli hradeckým máji, pořádala chasa měrotínská svoje kácení máje. Chlapci hradečtí, aby se poněkud odškodnili za to, že jim pateřští máji odnesli, umluvili se, že půjdou do Měrotína a tamním chlapcům seberou zase vršek máje s fánou až jej měrotínští skácí. Věc tato nebyla tak lehká, leč přece se jim zdařila. K jejímu uskutečnění smluvili mezi sebou přesný plán. Pár těch nejobratnějších postavilo se do vzdálenosti kde čítali že máje dopadne a ostatní zůstali v záloze opodál jako štafeta. Vršek máje při svém dopadu narazil na nastavenou ruku přítomného Sláva Valouchového, urazil se a již byl závodním během odnášen směrem k Hradečné. Když běhoun umdléval a pronásledovatelé byli mu v patách, hodil rychle svoji kořist připravené záloze a tato dopravila ji slavně do svojí dědiny. Při slavnosti kácení máje u nás byla ukazována potom jako válečná trofej a měrotínské nemálo dráždila. Při nastavší šarvátce, snažili se měrotínští dostat svoji fánu případně i s hradeckou do svého držení což se jim však nezdařilo. Strážce „měrotínské“ fány měl dobré nohy a dopravil ji šťastně za dvéře otcovského domu a to k Dostálům, kde pronásledovatelé vniknout nemohli.

Příznačným pro poválečnou dobu bylo zvaní na kácení máje. Chlapci z dědiny, kde se má máj kácet se přestrojí za křiklavé maškary, opentlí svoje kola stuhami v národních barvách a dělajíce takto reklamu pro svoji slavnost, projíždějí okolní obce.


 

Posvícení martinské a jízda s beranem

 

V hodové úterý po 11. listopadu na posvícení martinské se jezdívalo se s beranem. Chlapci si obstarali berana, pěkně ho nastrojili a opentlili, naložili na vůz, obyčejně „rakušák“ přes jehož stranice se položily desky na které byl beran přivázán poté se za veselé nálady projíždělo okolními dědinami. Této slavnosti se zúčastnili velmi často s chasou i starší sousedi. Na předním voze jela chasa často i za maškary přestrojená s beranem, pak muzikanti se sousedy a nestačilo-li místo, přibrali se ještě další vozy. Když se potom po různém dobrodružství přijelo na večer domů, byl beran za různých ceremonií a říkání, poražen a byla vystrojena hostina a při muzice a tanci hodová slavnost vyvrcholila a tím také končila. Poslední vožení co se autor pamětní knihy pamatuje bylo v roce 1901, což hlavně aranžoval p. Josef Melhuba, sedlák z dom. čís. 12. Jelo se tehdy s beranem až do Moravičan.


 

Přástky

 

Přástky bývaly z pravidla zimním večerním dostaveníčkem dorůstající mládeže. Pro chasu obojího pohlaví to bylo vítanou příležitostí, že mohla se vzájemně sejít, pobavit se a poškádlit. Chtěl-li hoch děvčeti „něco pošeptat“, sebral jí kužel a utekl s ním ven. Utíkal však jen za dveře nebo na dvůr, protože věděl, že děvče které se proto nezlobilo, přijde jistě za ním pro svoje přidlo. U nás v Hradečné hromadně přástky již zcela zahynuly v době poválečné. Poté se předlo ještě ojediněle asi ve třech domácnostech a to u Kubů na dom. čís. 31, u Krčků na dom. čís. 9 a u Řmotů na dom. čís. 28. V okolních dědinách hlavně v Měrotíně a Mladči i v této době, předlo se ještě po staru - chasa se zde na přástku hromadně scházela.


 

Ostatkové úterý

 

Typickou známkou ostatkového úterý bylo chození po koblihách. Chlapci se oblékli za maškary, jeden vzal na záda měřiční putnu a za provádění různých taškařin obcházeli dědinu. Nezbytným jejich průvodcem byla tahací harmonika. Když přišli do stavení, spustili řízný pochod, tančíce při tom různé krkolomné tance. Po zvlášť k tomu účelu složeném říkání, byli tu víc onde míň obdarováni ostatkovými koblihami, někde též i penězi. Když byla putna plná, odebrali se do hostince, kde se při muzice dělili se o nasbírané moučníky. Rozumí se, že muzikanti přišli při tom též na svůj díl.

 

zdroj : 

Okresní archiv Olomouc, fond Archiv obce Hradečná I., Pamětní kniha obce, inv. č. 38, dat 1925-1939
přepis Pamětní knihy pořízený v roce 2008 Vratislavem Podivinským