Požáry před založením sboru do roku 1908
.. níže uvedený článek je součástí kroniky Sboru dobrovolných hasičů Hradečná :
Informace o následujících požárech, které v naší obci vypukly ještě před založením Sboru dobrovolných hasičů Hradečná, byly čerpány z Pamětní knihy obce Hradečná, která je uložena v Okresním archivu v Olomouci. Jejím autorem je shodou okolností pozdější hasičský kronikář a můj předchůdce br. Antonín Řmot, který shrnutí požárů čerpal z paměti tehdy nejstarších obyvatel.
A pokud jejich paměť dobře pamatovala, první požár v devatenáctém století u nás vypukl v roce 1859 na chalupě čís. 6, odkud se přenesl na sousední sedláckou usedlost čís. 5. Majiteli této sedlácké usedlosti Josefu Smékalovi tehdy shořelo vše, jak stavení tak i veškerý dobytek, koně i krávy, prasata i drůbež. Požár vypukl v noci, takže lidé než se vzpamatovali, měli vše v jednom plameni. Požár nechtěně způsobil po návratu od muziky z Hrabí v podnapilém stavu hospodář na chalupě čís. 6 František Procházka.
Rok poté v roce 1860 vyhořela usedlost žudro čís. 12, jejímž majitelem byl tehdy starosta obce Josef Krček. Na zadní straně usedlosti stávala bouda na dříví krytá chvojím, které sahalo až k zemi. Čtyřletý synek či synovec Ignác Krček, z dětské nerozvážnosti zapálil tuto boudu a od ní se poté vzňala celá usedlost.
V roce 1867 vyhořel domek čís. 27, jejímž majitelem byl Antonín Strupek, avšak domek byl pronajat Antonínu Hradilovi, který zde provozoval živnost kovářskou. Oheň se vznítil následkem špatného komína.
V roce 1868 postavil pod Hradečnou tehdejší starosta a podnikavý rolník obce Valerián Smékal na čp. 31 sladovnu. Dlouho zde však nepracoval, neboť již tři roky poté na den tří králů 6.1. v roce 1871 mu celá vyhořela včetně velkých zásob sladu a ječmene. V týž den bylo pořádáno ve sladovně divadlo. Jedni tvrdili, že požár vznikl od pohozené cigarety, pravděpodobnější je však názor druhých, kteří pravili, že oheň povstal v sušárně od přehřátých rour, na které padal sladový květ. Po požáru byla sladovna opravena a prodána.
V květnu v roce 1891 shořela sladovna podruhé, tehdy novému majiteli jistému Šmídovi, který byl účetním sladovny na Klášterním Hradisku v Olomouci. Bylo všeobecné mínění, že právě Šmíd, chtěje se odstěhovat na plechárnu do Jevíčka, sám oheň založil, aby získal větší množství peněz ve formě pojistného. Ztráta sladovny tehdy znamenala pro celou obec velkou hospodářskou škodu, neboť se v ní živilo mnoho dělníků, jakož i povozníků, kteří se zabývali odvážením sladu a přívozem různého materiálu. Spáleniště poté koupil řezník František Kuba, usedlost opravil a zřídil zde hostinec.
V roce 1895 shořely stodoly sedláckých usedlostí čís. 11 a 12. Ani jeden z majitelů nebyl tou dobou doma, rolník František Melhuba z čís. 12 byl tehdy v Uničově a rolník František Podivinský z čís. 11 dlel právě v Praze. Co se týče příčiny vzniku požáru, zde se mínění rozchází. Jedni pravili, že oheň založil František Vaňák z čís. 34, druzí mínili, že oheň vznikl tím způsobem, že do suché jeteliny, která kolem stodoly čís. 11 se dosoušela, vytrousil jiskru z dýmky čeledín, který zde byl při práci se sušením sena zaměstnaný. Mínění prvních se však zdálo pravděpodobnější, ale nic se nevyšetřilo.
V roce 1900 vypukl požár u shora jmenovaného Františka Vaňáka na jeho stavení čís. 34. Všechny okolnosti tehdy nasvědčovaly tomu, že jmenovaný stavení zapálil sám. Zvláštní při tom bylo, že ač okolní domky stály velmi blízko a byly dochem pokryté, oheň omezil se pouze na uvedené číslo.
V podvečer 30. července 1908 vypukl požár u rolníka Josefa Krčka na jeho chalupě čís. 9 a nabyl záhy velkých rozměrů. Vyhořely úplně domovní čísla 9, 10, 8, 25 a 34. Rolníku Josefu Krčkovi shořelo mimo jedné krávy vše, hovězí dobytek, prasata, drůbež, též všechno nářadí a náčiní. Stříkačka u nás tehdy ještě nebyla, lidé byli povětšinou mimo stavení, takže než se seběhli, byla polovina stavení v plameni. Oheň tehdy založil dle jednohlasného úsudku lidí po dvakráte jmenovaný František Vaňák, ač se k tomu nikdy nepřiznal. Chalupa čís. 9, kterou tento měl zapálit, patřila dříve jeho rodičům, kteří ji však prohospodařili, nebo lépe řečeno propili a takto ji poté koupil právě rolník Josef Krček z čís. 24. Tímto na sebe uvalil hněv a zášť uvedeného Vaňáka, který jinak ve střízlivém stavu byl člověk pracovitý a rozumný, když se však opil, byl schopen i toho nejhoršího.
Následující řádky do konce této kapitoly jsou doslovné vzpomínky kronikáře Antonína Řmota, jež zaznamenal v obecní Pamětní knize. Uvádím je zde, jelikož v naší hasičské kronice popis událostí roku 1908 krom požáru a následného založení sboru není tolik obsažný co se týče vzpomínek na založení požáru a následné zadržení žháře.
„Byl to takový zlý duch naši dědiny. Zmíněný podvečer šel jsem dolů do dědiny. U prvního stavení potkám Františka Vaňáka, šel se svým synem někam nahoru. Bylo mi to hned nápadné, že se pořád ohlíží. Sotva dojdu pár kroků dolů, vidím na dolním konci vyšlehnout oheň a v tom už zmíněný Vaňák utíká dolů a jako mimochodem se ptá, kde že to hoří. Na okamžik jsem se zastavil a dívám se, kde je to, plamen vysoko šlehá a v podvečerním přítmí vidět jak příšerně ozařuje okolí a dvě vysoké lípy, které u stavení jako obrovské sochy stály. Doběhl jsem dolů, z hořícího stavení vybíhá hospodyň se slovy . . . . „ach lidi prosím Vás pojděte k nám u nás hoří a žádný není doma“. Muž byl totiž ještě pro fůru pšenice na poli a tuto trochu obilí zachránil z celé sklizně. Na dědině mezi tím shon, křik a nářek. Z blízkých ohrožených stavení vyvádí se bučící dobytek a vypuštěná prasata pobíhají ustrašeně mezi lidmi. Oheň přímo hučí a přeskakuje z jednoho stavení na druhé, vesměs dochem kryté. Lidí zmocňuje se úzkost a přímo strnule čekají na pomoc - na hasiče. Pojednou z dáli sotva slyšitelně zazní hlas trubky - a v tom již ostrý tón druhé žalně z hora dědinou víří a mísí se s rachotem kol a dusotem koní. Na tvářích všech pozorovat částečné ulehčení. Hasiči jedou .... zpěněné koně odpřahají a již bílé postavy s blýskavými helmicemi míhají se nočním šerem. V mžiku spleť hadic vine se dědinou. Hlas trubky hlaholí a při rudé záři ohně u pák stříkaček paže na paži míhá se ostrým odměřeným tempem nahoru a dolů. V záplavě ohně a kouře vynořují se na střechách bílé postavy a hned na to nastává boj dvou odvěkých nepřátel - vody a ohně. Jako fontány vodometů tryskají se všech stran v bílých obloucích proudy vody a s ostrým praskotem vyráží z úzké trubice, kterou neohrožený hasič ve své ruce svírá - na červeného kohouta. A tento se všech stran napaden na konec přec podléhá. Na ohrožené střeše stavení čís. 7 ostře se rýsuje černá postava kominíka, který směle s konví v ruce po jejím hřebeni pobíhá a tuto před ohněm chrání.
Mezi tím co na dolním konci dědiny požár dokonává své zhoubné dílo, plíží se noční tmou k doškové střeše stodoly čís. 17 mužská postava. Okamžik pod okapem něco kutí. V tom třeskne rána z pušky, a spiklenec od stodoly pádí dolů. Hospodář na čís. 17 Josef Smékal tušíc nebezpečí - stodolu večer hlídal a zabránil takto snad ještě větší katastrofě. Ze vrat hořícího stavení čís. 9 vychází hospodář Josef Krček právě ve chvíli, kdy zmíněný muž shora doběhl dolů. Dvě tři slova a již válí se dva muži jako klubko po zemi. Spiklenec však nabývá vrchu. V tom dochází nesa v putnách vodu, hranatá postava ohněm též postiženého Jana Valoucha. Spatříc co se děje, v mžiku rozpíná vážky a putnou buší hlava nehlava do těla - paličova. Tento má však tvrdou „náturu“. Skočí a co mu nohy stačí utíká - se ukryt. Nebýt toho, byl by jej snad rozzuřený lid hodil do ohně. Jest ráno po ohni. Četníci přicházejí pro Vaňáka, který jednohlasně celou dědinou označen za paliče. Na zápraží svých shořelých stavení čekají se strnulým a zároveň hrozivým výrazem ve tváři a s holí v ruce postižení. Čekají na paliče, až jej četníci povedou. Dvéře jeho domku se otvírají a Vaňák, který se zde během noci ukryl, řetízky spoután vychází v průvodu četníků. Hole se hrozivě vztyčí nad hlavou paličovou - napřažené ruce musí však klesnout a palič odchází pod ochranou bodáků. Nastává vyšetřování a jednání soudů. U krajského soudu v Olomouci, ač skoro celá obec označila Vaňáka za paliče, se tento k ničemu nedoznal, ba vyhrožoval ještě pomstou. A tu soudce vynáší rozsudek řkouc : „ Hlas lidu - hlas boží“ . Jménem zákona 12 roků žaláře. A za vyhrožování ještě rok přidává. A Hradečná si na čas oddechla ... "
Právě následkem tohoto velikého požáru bylo založení Sboru dobrovolných hasičů v Hradečné, o čemž referoval hasičský kronikář počátkem naší hasičské kroniky.
.. níže uvedený článek je součástí kroniky Sboru dobrovolných hasičů Hradečná :
zdroj :
Kronika Sboru dobrovolných hasičů Hradečná
